Uvězněná pod hladinou

❇Prolog❇

 Vyděšená žena pospíchala nočními ulicemi. Ze všech koutů na ni blikala neonová světla. Skláněla hlavu hluboko k zemi, aby jí neviděli do tváře. Mohla by to být její zkáza. Jediná odlišnost, která ji odděluje od ostatních lidí.

Věděla, že ostatní už dostali. Ona jediná zbývala. Poslední jedinec svého druhu. Mohla zajistit, aby potomci její rasy přežili mezi lidmi. Jediná naděje, všechno záviselo na ní a na tom, jestli uspěje. Pokud selže, Atlanťané vyhynou.

Plně si to uvědomovala. Jako potomek bájného krále Atlantidy musela splnit to, co se od ní očekává. Věděla, co ji čeká, když ji chytí. Zabijí ji všem před očima. Ale ona nedojde svému klidu, proklejí ji. Bude bloudit jako Přízrak mezi světy. To je ten nejhorší způsob smrti.

Přes hradby v srdci, které si v tomto světě kolem sebe vybudovala, na ni doléhaly nářky ostatních. Pomalu ji zevnitř spalovaly. Moc času nezbývalo. Ostatní trpí. Zatím se snažila napravit aspoň něco, co způsobila.

Na jejím prostředníku pravé i levé ruky se blýskal prsten, na každé ruce jeden. Byl to spíše malý kroužek ze stříbra s malými diamanty po obvodu. Mohl se zdát nový, ale zažil toho už mnoho. Uprostřed té blýskající krásy, ze které přecházel zrak, se vyjímal kámen. Svou modrou čistotou připomínal moře, které tolik milovala, ale nechtěla se do něj dostat tím způsobem, který jim určila lidská rasa.

Když se podívala do modři onoho kamene, polapil ji svou silou. Lidé si ho často pletli s jejich safírem, ale tenhle byl jiný. Atlanťané znali jeho obrovskou sílu a moc. Na světě jich zůstalo jen šest. Dva z nich měla ona. Přezdívalo se jim Atlantský kámen. Lidská rasa ho považovala za pouhou legendu. Podle nich zmizely, když se Atlantida potopila.

Vtahoval ji do sebe. Ukazoval jí své vzpomínky, které do něj vstřebali jeho majitelé. Atlanstké kameny mohly uchovat vzpomínky staré tisíce let pro další generace. Ale jen tomu, komu se je kámen rozhodl ukázat, spatřil minulost plnou tajemství. Jen vyvolení dostali dar, aby vyluštili to, co jim kámen předá. Jen hrstka Atlanťanů měla možnost nahlédnout do kamene, ne každý měl dar vnitřního vidění.

Zaostřila obraz, aby lépe rozpoznala svou vidinu. Zalapala po dechu. Kámen ji vyjevil den, kdy se Atlantida potápěla. Zmizela v hlubinách rozbouřeného oceánu. Poté, co Atlanťanům nezůstal žádný domov, uchýlili se do světa lidí. Skoro tři tisíce let přežívali mezi lidmi. Nikdo je nepoznal, neobjevil jejich skutečnost. Až doteď.

Prozradila je malinká nepozornost jejich dětí. Ta malá stvoření ještě pořádně neuměla skrývat svou podstatu. Jejich oči je zradily. Stačilo jen, aby se jedinkrát rozsvítily, a propukla panika. Spustil se lov na její rasu. Lidé je věznili, dělali na nich různé pokusy, vyslýchali je. Když si lidská rasa uvědomila, že jim nic nepoví, rozhodla se pro jinou alternativu. Uvěznili je pod hladinou, odkud není návratu, a ona se to snaží zvrátit. Ona zůstala jako jejich jediná naděje na záchranu. Věděla moc dobře, proč si ji vybrali. To její předek zavinil zkázu jejich milované Atlantidy. Rozzlobil bohy, obrátil je proti sobě. Doplatili na to i ostatní.

Ona teď dostala jedinečnou možnost, aby očistila své jméno. Může dokázat, že královský rod Atlantidy, ze kterého pochází, si zaslouží jejich důvěru. Ona to dokáže už jen proto, aby její otec netrpěl. Ale i ona svému rodu přinesla křivdu. Zapletla se s člověkem.

Jejich bezmeznou lásku, kterou oba dva k sobě navzájem oplývali, zkazil až převrat, kdy je objevili. On nic netušil o jejím původu. Viděla na vlastní oči, jak ho před ní zabili, pokud jim nepoví, kdo jsou. Jejich střežená tajemství se nesměla dostat na povrch, ne do rukou lidí.