Uvězněná pod hladinou

❇Lidská rodina❇

Žena s kaštanovými vlasy se na mě nejdříve nechápavě dívala, než jí došel význam mých slov. Přitiskla si dlaně šokovaně na rty. Prohlížela si mě. Poznávala v mých rysech Soulcitu a svého ztraceného syna. Viděla jsem jí to na očích. Samozřejmě si mě ale nechtěla nastěhovat do domu. Považovala mě za hrozbu pro vnučku, kterou vychovala. Nechtěla ztratit i ji.

Vzpamatovala se a obrnila se přede mnou. Její tvář s jemnými rysy se proměnila v chladnou masku. Z jejích medových očí vyzařoval ledový chlad. V rychlosti se mi pokusila přibouchnout dveře před obličejem. Byla jsem na to připravená. Čekala jsem to, a proto jsem její snažení zablokovala nohou. Myslela jsem, že pro mě bude mít pochopení. Jsem její vnučka, její vlastní krev.

„Babi," hlesla jsem, „jsem tvoje vnučka, tvoje vlastní krev. Přece mě nenecháš na ulici, když jsem sem přišla. Nemám kam jít. Hladina se uzavřela a já jsem uvízla ve vašem světě. U nás doma mě neuvítají. A chtěla bych poznat ji i vás. Svou rodinu." Upřela jsem na ni pohled svých očí. I když mohly působit děsivě, ona při pohledu do nich roztála jako led.

Při mém oslovení se jí do očí vtlačily slzy. Nechala si je stékat po opálené tváři. Nechávala jsem ji, dokud se nevzpamatuje. Přešlápla jsem z nohy na nohu a zastrčila si uvolněnou loknu za ucho. Věnovala jsem jí upřímný úsměv plný naděje. Snad to na ni zafunguje. Snad mě přijme. V nic jiného jsem zatím nedoufala.

„J-jak j-jsi se sem dostala?" změřila si mě uplakaným pohledem. „Tam odtud, kde jste byli předtím, není cesta zpět. Není. Oni se pojistili, ale ty jsi zřejmě našla nějaký způsob. Ani se nedivím. Zdědila jsi její odhodlanost, statečnost a jeho vynalézavost poradit si v jakékoliv situaci. Když se dají dohromady tyhle kombinace, vznikne z toho smrtící plán."

Pokrčila jsem rameny. Bez přátel bych si neporadila, ale jí to říkat nemusím. Nepotřebují vědět, že jsou tu se mnou i ostatní. Zachovám si své vlastní soukromí, prozradím jim vše, co můžu, a uschovám si i svá vlastní tajemství, která se mi hodí na později při přesvědčování sestry. Nepřipadám si jako taktický hráč, ale nějak hrát musím. Ocitla jsem se ve hře o život.

„Crystal, je mi to líto, ale musíš odejít. Tohle není život pro tebe. Jsi až moc podobná jim," procedila mezi zuby. „Neber to zle. Vaši rasu jsem neodsuzovala, ale můj pohled na svět se během let změnil. Každý se v průběhu let měníme. Přála bych si být milující babičkou i pro tebe, ale tím bych zradila Miinu bezpečnost. Je mi to líto, opravdu. Snad to chápeš. Sbohem, Crystaline. Věz, že tě mám ráda, i když jsem nedostala šanci tě poznat."

Potřásla jsem hlavou. Na jazyk se mi draly odporující poznámky. Zkusila jsem to jinak. Rychle, aniž by to stihla postřehnout, jsem přes ni proklouzla dveřmi. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Nacházela jsem se v obrovské hale přepychového domu. Moje sestra si tedy žije v pohodlí.

Obrátila jsem se své oči k ní, ale zatím jsem jí nevěnovala pozornost. Ona se na mě zděšeně dívala. Všude, kam jsem stočila pohled, mě do očí zasáhlo jiskření. Všechno se tu lesklo, třpytilo a působilo to až přeleštěně. Můj citlivý pohled tak trpěl. Naše rasa dokázala vnímat všechno mnohem pečlivěji než lidé. Moje uši trpěly, když někdo zahrál třeba na housle, přitom lidem se to zdálo jako nádherná hudba.

Z foyer vedly točité schody do prvního patra. Nevnímala jsem jejich naleštěnost, ale líbil se mi modrý koberec, kterým je potáhly. Schody zdobilo černé zábradlí ze dřeva. Všimla jsem si i vzorů na něm. Různé zatočené spirálky a kolečka.

Přímo přede mnou viselo na zdi obrovské zrcadlo. Táhlo se přes její celou délku. Sahalo téměř až k podlaze. Zkontrolovala jsem svůj vzhled. Pořád jsem vypadala upraveně. Jen ta lokna mi neustále padala do očí. Hodila jsem si ji dozadu. Hmátla jsem si do vlasů, abych nahmatala nějakou sponu na přichycení. Když mě Chantal česala, spoléhala na to, že to udělala opravdu pečlivě.