Uvězněná pod hladinou

❇Smrtící polibek❇

Stanula jsem před vchodem do královského paláce. Tyčil se vysoko do nebe. Trojúhelníkovou střechu podpíraly bohatě zdobené sloupy s vlnovkami a spirálami. Všechno bylo bohatě zdobené. Dýchalo to na mě živostí a luxusem, protože v něm přebývali jen ti nejbohatší. Sloupy vypadaly jako nové, palác udržovali v čistotě.

Byl postaven z mramoru a vysoký asi čtyři patra. Táhnul se skoro po celé délce zahrady, která ho dokola ohraničovala. Na náměstí ve tvaru čtverce, kde se přes den pořádaly trhy, vykukovalo pár balkónů. Jeden z nich, přezdívaný Mávadlo, protože odtud král Atlantidy mával svým poddaným, kteří mu s předstíranou radostí provolávali slávu, majestátně převyšoval ty ostatní.

Vdechnul do sebe něco ze samotného krále. Vyzařovala z něj stejná povýšenost, sobeckost, ale i naprostý nezájem. Král se považoval za nejlepšího, nikdo ho nemohl předčít. Osoby ve svém životě bral jako samozřejmost. Možná dříve některé z nich miloval, včetně své manželky Lioness, ale teď se podobal jen kusu ledového kamene. Ze sňatku se ženou, která byla svázána se samotnými bohy, jen vytěžil, co se dalo a co mu přišlo k užitku.

Další roli v jeho životě hrál princ Andre. Snažil se ho převychovat k obraz svému, avšak syn se pevně oddal své matce. Nikdo s ním nehl, nenechal se změnit. Jeho výchovu silně poznamenala matka, jež ho vychovala jako člověka s dobrým srdcem. To proto se nebál vládnout rozzuřeným Atlanťanům, když se jejich domov potopil. Doufal, že je zkrotí. Ale pořád v nich, po celá ta staletí, přežívala zlost, vztek a touha po odplatě. Chtěli se bohům vzpříčit za to, co jim provedli, ukázat jim, že nejsou jejich loutky a že se jich nebojí.

Nikdy to nedokázali, protože jsme všichni stejně tvrdohlaví a skoro na ničem jsme se nikdy neshodli. V Atlantidě, i když se o ní povídá, že žila v harmonii, se královští poradci a úředníci většinou neshodli. Každý si chtěl prosadit svůj názor, který se mu zdál podle všeho nejlepší. Nakonec vždy rozhodl král, který si stejně prosadil svůj, jiný názor. Na svá rozhodnutí nedal dopustit, protože se mu zdála nejlepší.

Ze zahrady a nádvoří, schovaných za tlustou palácovou zdí z mramoru, na náměstí doléhaly zvuky cvrčků. Jejich symfonie dnes byla nepravidelná, ale jindy pro mě představovala klidnou ukolébavku, když jsem se vydávala do říše snů. Dnes jsem byla stále bledá, bez ohledu na to, jak dlouho jsem už vlastně neprospala celý den.

Můj den v Atlantidě se krátil. I když bych si nejraději ustlala na měkce vypadajícím koberci v královské zahradě, raději jsem se udržela na nohách. Před očima mi ztmavlo a připadalo mi, že nohy mám rázem jako z olova. Motala jsem se v nekonečných kruzích. Brzy jsem potřásla hlavou, abych si pod nohama získala aspoň nějakou stabilitu. Nezdálo se mi to, ale takhle jsem naposledy viděla, jak se motá pár výrostků od nás zpod hladiny. V krvi jim kolovalo už pár skleniček alkoholu. Nikdy jsem nezjistila, kde k němu přišli, ale tipovala jsem to na tajné úkryty jejich rodičů, kteří si ho tam ukrývali ještě předtím, než nás uvěznili.

Luna na obloze se zaleskla, jako by mi hrdě oznamovala, že mi dochází čas. Sama jsem to tušila. Někde v srdci jsem cítila, že můj čas v milované Atlantidě se pomalu vytrácí do prázdna mezi světy a poté nezbude nic. Milovaná Atlantida se mi rozpadne pod rukama v šedý prach. Tolik jsem toužila aspoň po jednom dni navíc, ale Loutkářka byla nesmluvitelná.

Když jsme se sem prodíraly, sama mi prozradila, že s její pomocí jsem se sem dostala. To ona Chantal vnukla speciální nápad na to, aby si s námi malinko pohrála. Z jejích očí jasně vyzařovalo, jak už ji nebavilo všechno pozorovat z dálky, protože jsem se prý se vším piplala. Jak jsme sem dorazily, opustila mě a zmizela v neprostupné tmě. Jen zářivě modrá světla párkrát zablikala.