Uvězněná pod hladinou

❇Hrůzné odhalení❇

Od mého příchodu uplynulo bezmála pět dní. Stále jsem chodila do parku, ale mou pozornost si kniha nežádala. Odsunula jsem ji do pozadí. Místo toho jsem se soustředila na prozkoumávání města. S radostí jsem objevovala nové věci moderního světa. V Sydney na mě čekalo mnoho překvapení a já jsem toho hodlala využít. Za pár dní se přece mohu dostat pryč, když se mi podaří přesvědčit Miu.

Do parku jsem zavítala vždy před obědem. Tentokrát jsem se ale věnovala jeho zákoutím. Máčela jsem si chodidla ve fontánce, krmila racky, hledala barevné kameny a houpala se v korunách stromů. Nicka ani jeho sestru Madeleine jsem už nepotkala, zřejmě měl povinnost chodit do školy jako moje sestra.

Tu jsem celý týden skoro nevídala. Domů se vracela pozdě ve společenském oblečení, hádala se s babičkou i s dědou. Vyčítali jí, jak pozdě se vrací, že si neplní své úkoly a nepostará se o mě. Zmínili se o nějaké dohodě mezi sebou. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale na druhou stranu jsem to částečně chápala.

Ona mě v jejím vlastním domě našla, když na to nebyla připravená. Musela mě přijmout, i když nechtěla. Vtrhla jsem jí do života jako vlna tsunami. Obrátila jsem její svět naruby. Nic jiného ve mně neviděla. Jen obyčejnou ničitelku jejího, dosud spokojeného života. Plně jsem chápala, proč mě nenáviděla. Já jsem chtěla mít sestru, ona je raději jedináček obklopený přáteli.

Já jsem tady nikoho neznala. Cítila jsem se opuštěná. Věděla jsem, že mě tady někde sledují, pohybují se okolo mého domu. Ale nemluvila jsem s nimi. Naposledy jsem se o to pokusila s Lissou. Vyslechla mě, ale já jsem ji ze začátku hrubě odbyla, ať mě už víckrát nehlídají. Věděla jsem, že to Brandon nedodrží. I jeho bych teď uvítala. Potřebovala jsem se někomu svěřit, aby mě vyslechl a nic neříkal.

Tiše jsem vyklouzla na chodbu. Většina domu už spala. Z ložnice prarodičů se ozývalo tiché pochrupování. Už jsem si na to zvykla. To děda tenhle zvuk vydával. Po schodech jsem sešla až do kuchyně. Otevřeným oknem dovnitř zářil stříbrný měsíc. Jeho paprsky osvětlovaly kuchyni a házely na stěnu třpytivá prasátka. Nemusela jsem si ani svítit. Moje zbystřené smysly si přivykly rychle.

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Otevřeným oknem dovnitř vál čistý vzduch. Působil na mě uklidňujícím dojmem, pomáhal mi čistit myšlenky, proto jsem ho vdechovala velkými doušky, jako bych se ho nemohla nabažit.

Zámek cvakl. V hale se rozlilo světlo z ulice. Jeho malý proužek dosahoval až do kuchyně. Dveře se otevřely a do domu vklopýtala Mia. Pod očima měla kruhy a její pokožka, od přírody bledá, se teď zdála jako mrtvá. Při pohledu na ni jsem se zděsila. To snad nemyslí vážně. Takhle dává ostatním najevo, co je. Její oči totiž ve tmě zářily. Myslela jsem si, že to umí vypnout, i když o tom nic neví, že to její tělo vypíná automaticky.

Zřejmě si mě nevšimla, protože v klidu pokračovala po schodech. Pobrukovala si neznámou písničku. Vsadila bych se, že si ji právě vymyslela ve svém citovém rozpoložení. Tiše jsem za ní plížila, aby si mě nevšimla. Její kroky duněly o schody, ale trochu to zjemňoval koberec. Prošla kolem pokoje prarodičů a zamířila do toho svého. Její melodická píseň zmizela spolu s ní za dveřmi. Zůstala jsem tam stát. Vůbec si mě nevšimla.

I když já bych plížícího se člověka za sebou slyšela, člověk by ho ani nezaregistroval. Ale ona má v sobě člověka víc, přesto jsem v ní zahlédla i něco z naší rasy. Ty její pronikavé oči, o odstín bledší pokožka než je ta lidská a samozřejmě způsob její chůze. Pohybovala se jinak, jako by si byla jistá každým svým krokem.

Po tmě jsem doklopýtala zpět do kuchyně. Na kuchyňské lince zůstala moje sklenička s vodou, ze které jí dost ubylo. Otevřela jsem skříň a se zkoumavým výrazem jsem hledala něco k jídlu. Můj žaludek volal o doplnění stravy. V jedné poličce jsem našla nerozbalené sušenky se skořicí. Dala jsem si je i s vodou na tác a vyklouzla ven do ztemnělé zahrady.