Uvězněná pod hladinou

❇Sen podle pravdy❇

Dítě v košíku křičelo. Jeho zrzavé vlasy zářily i na dálku. Z černých očí pár dnů staré holčičky se řinuly slzy. Ale brzy utichla. Hned, jak pláč přišel, tak i odešel. Utichla. Teď se v peřinách krčila tiše jako pěna. Její oči zmateně bloudily po pláži.

Kousek od písku bouřilo moře. Doráželo na pláž. Lidé pod hladinou se zlobili. Nikdo neměl právo je uvěznit, ale i přesto to udělali. Slabá lidská rasa je uvěznila i bez kouzel. Oni oplývali magií, ale ta jim teď nepomohla. Ztroskotali. Plno z nich umučili kvůli pár pokusům, které na nich prováděli. Moc jich nepřežilo. Zbývala jich jen hrstka, kterou žena mohla zachránit, ale i ona zklamala.

Žena s ohnivými vlasy se klečela nad košíkem. Houpala jím ze strany na stranu. Tiše přitom broukala ukolébavku. Dítě se uklidnilo. Na ruce se jí zatřpytil prsten. Atlantský kámen vycítil nebezpečí. Ochraňoval svou majitelku. Z jeho středu vyšel ostrý záblesk. Žena se rázem vymrštila do sedu. Zhluboka dýchala. Její tep vyskočil do neuvěřitelných rozměrů.

Holčička zavřela oči. Žena ji naposledy pohladila po vlasech a zašeptala svá poslední slova na rozloučenou. Položila jí do peřinek kámen. Přilnul k ní a ona ho sevřela v pěstičce. Její bledá pokožka zářila ve tmě. Světélkující oči zhasly.

Přikrčila jsem se ve svém úkrytu. Zaslechla jsem vzdálené hlasy. Mluvily nedočkavě a horlivě. S radostí se třásly, až tu ženu doženou. Kroky se přibližovaly stále více. Muži skoro běželi. Jejich těla se proměnila v míhající se záblesky. Přivřela jsem oči. Nikoho z nich jsem nepoznala.

Na pláž rychlým tempem vběhl blonďatý muž okolo dvaceti pěti lety. Následovaly obrovské lidské gorily s pistolemi v rukou. Zrzavá žena se nebojácně otočila směrem k nim. Hleděla na ně neústupným pohledem. Nebála se jich. Ale při pohledu na toho blonďatého se zarazila. Z jejích úst vyšla překvapená slova.

D-Davide?" zašeptala.

Zatočil se se mnou celý svět. Ona ho oslovila stejně jako mého strýce. Polkla jsem. Už jsem se zorientovala v tomhle proklatém snu, kam jsem se dostala. Támhle přede mnou je moje matka Soulcita a dítě v košíku jsem já. Ten blonďatý muž, David, je můj strýc, který se snaží zabít mě i moji sestru.

„Soulcito, sestřičko drahá, rád tě vidím," zablýsklo se mu v očích. „Jak sis jistě domyslela, byl jsem to já, kdo nahlásil to malé dítě. Neprozradilo se samo. Asi se ptáš, co mě k tomu vedlo. Je to jednoduché. Pomsta. Nemyslíš si, že si ji ostatní zaslouží? Chovali se k nám jako ke sluhům. Přehlíželi nás kvůli tomu, co se stalo před třemi tisíci lety." 

Matka zahořela hněvem. I ve mně se rozhořel. Tušila jsem, jak to skončí i ve snu. Zatnula jsem ruce v pěst, abych po něm neskočila, protože to on ohrožuje mě i moje blízké. Můj slib pořád platí. Já je ochráním, i když za to položím svůj život. Pro tohle mě předurčil osud. Ze stínů jsem zatím nevylézala. Královna Lioness mi řekla, že nemůžeme minulost předělat, i kdybychom si to přáli sebevíc.

„Zasloužili jsem si to," hrdě zvedla hlavu. „Král udělal chybu a já se ji snažím napravit, jen ty opět všechno zkazíš," vřískla nahlas. Z hlavy jí spadla kapuce a odhalila její zrzavé lokny. Blýskala se jí v nich korunka s mušlemi a kameny. Královská korunka. Ta korunka, kterou teď nosím já.

Soulcita se rozpřáhla. Z vlasů si vytáhla korunku. Mrštila ji po košíku s dívkou. Neprobudila se, jako by ji uspala kouzlem. Rychlé kroky mužů ani hádání sourozenců ji neprobralo ze spánku. Jakmile se korunka dotkla její pokožky, zmizela ve víru světla. Nezbylo po ní vůbec nic.