Uvězněná pod hladinou

❇Knihovna❇

Vesmírnou rychlostí jsem vystřelila do sedu. Pamatovala jsem si všechno, co jsem zaslechla, než se rozplynula v páře. Podle bádání vědců si pamatujeme jen ty sny, u kterých bdíme. Obyčejný sen přitom může trvat pouhou sekundu.

Pro mě ale nejsou obyčejné jako pro někoho, komu se zdají téměř každou noc. Mě navštíví jen občas. Často prospím naprosto bezesnou noc, přerušenou jen ruchem Atlanťanů z venku, když se scházejí náctiletí na svých bujarých hrádkách.

Každý dospívající se zde snaží bavit. Pořádají schůzky, scházejí se jen tak u sebe doma na posezeních, kde klábosí o tom, co kdo si vzal na sebe, či z jaké pochází rodiny, a kdo jak může za to, že jsme skončili tady, pod hladinou.

Já mezi ně nepatřím. Je tu pár důvodů, proč většinou sedím osamělá v koutě. Jeden důvod je ten, že jsem ten potomek toho krále, který nás uvrhl v nemilost bohů. Narodila jsem se Soulcitě, té, která dostala za úkol se vykoupit a zachránit ostatní před ukrutným vězením, kde stráví zbytek svého života.

Mezi důvod druhý patří i ten, že bych tam nechtěla patřit. Nebyla bych to já. Tak, jak to zůstalo doteď, mi vyhovovalo. Ráda sedím osamocená s knihou v koutě. Můžu se tak věnovat studiu a plně ignorovat ostatní, jež na mě pokřikují různé hlášky.

Nedělám ze sebe chudinku, jež se stala jejich terčem, který se pokouší zasahovat. Jsem Atlantská princezna, jejíž rodina ztratila moc, vznešenost a titul. Jsem prostě svá, nevadí mi to. V knihách najdu různá ponaučení, hádanky, nápovědy a vodítka, která mi pomohou.

Ale ještě nikdy jsem v knize nenašla nic o třpytících se mušlích. Žádná zmínka, a to jsem přečetla skoro celou naši knihovnu doma i pod hladinou. Vím ale, kde by se to mohlo nacházet. V knihovně, kam mají přístup jen vysoce postavení lidé a babička. Aspoň něco jí nesebrali. Stále je právoplatnou královnou, i když jaksi zavrženou.

Bohužel mě tam nepustí, protože mi není osmnáct let. Ještě rok si počkám, než tam budu moci chodit. Pokud nějak aktivuji kámen, dostanu se přes ochranu a zábrany. Mám i dva pomocníky, ochránce. Lissa rozhodně nebude proti, tipuji ji na to, že se vrhne do každého plánu, který navrhnu. Obávám se jen Brandona, ten je takový více vzornější, svou sestru usměrňuje. Začnu co nejdříve.

Shodila jsem ze sebe deku, jež mi klouzala po těle. Babička ji ušila z rybí kůže a šupin. V noci mě hřála, ale byla odolná i proti vodě, když vám vnikla do domu. Vodu jsme si od příbytku udržovali pomocí kouzel, obklopovala jen vnějšek.

Prohlédla jsem si své paže. Zaryla jsem si do nich nehty, na kůži mi tam zůstaly malé hluboké krvavé ranky. Kapička rudé tekutiny mi stékala i po prstě. Utřela jsem ho do bílé košilky. Nesahala mi ani ke kolenům, ale nedalo se nic jiného dělat. Rudé vlasy jsem si nechala viset po zádech v podobě loken.

Potichu jsem otevřela dveře. Snažila jsem se, aby nevydávaly ten trhavý zvuk, při kterém mi tuhnou a zaléhají uši. Proklouzla jsem jimi, aniž bych rozvířila vodu venku. S klidem jsem vydechla. Dokázala jsem to. Jestli mě má stráž nechytí teď, tak už to neudělá.

Rozeběhla jsem se podél útesu. Minula jsem zářivé rybky, které zahltily svým světlem velkou část okolo domů. Jedna z nich ale slabě poblikávala, ztrácela svou energii, byla vyčerpaná.

Přimhouřila jsem oči, ocitla jsem se v té části, kde není příliš světla. Lampy nesvítí a rybky odpluly na druhou stranu našeho osídlení. Potřebovala jsem nějaké světlo, ale kámen se k tomu moc neměl, aby se rozsvítil a já mohla pokračovat.

Fajn, poradím si sama, aby se nemusel namáhat. Měla bych ho ovládat, byla jsem k tomu určená. Narodila jsem předurčená k tomu, abych dokončila svou misi s tím, že budu plně ovládat moc kamene.