Uvězněná pod hladinou

❇Konečné slovo❇

Následovala jsem vyrovnanou Miu do jejího pokoje. Snažila jsem se dýchat normálně, ale můj dech se stále buď zrychloval, nebo zadrhával. A já jsem tak lapala po dechu jako ryba na suchu. Střelila jsem pohledem ke schodišti.

Z přízemí se ozývaly zvuky a kroky přecházející po kuchyni. Nádobí v myčce řinčelo. Nikdo se na mě podívat nepřišel. Mia si vybrala vhodnou chvíli, aby ji babička neviděla, protože by jistě zabránila, aby mi Mia položila pár otázek. Trhla jsem sebou.

Věděla jsem, po čem prahne její srdce. Chtěla odpovědi na své otázky. Nedalo jí to. Dala si náznaky a podivné okolnosti ve svém okolí dohromady. Všechno jí seplo i přes zábrany našich prarodičů. Důvtip zdědila po naší matce Soulcitě.

Ta si vždy poskládala všechno dohromady. Její oči se rozšiřovaly údivem a poznáním. Přesně tohle za chvíli spatřím i v těch Miiných. Nejsem na to připravená. Ona také ne. Jak jí mám vysvětlit, že pocházím ze starověkého města, které se před třemi tisíci let potopilo na dno oceánu? Neuvěří mi, ale i přesto její srdce toužilo po poznání.

Pozorovala jsem její vlasy, jak se houpají po zádech s každým krokem. Rozlévaly se jí po zádech jako krev. Nebo jako plameny, které ji stravovaly a brzy pohltily. Přesně takhle jsem to cítila já. Je jako nevybuchlá bomba a kdykoli můžu očekávat velký třesk.

Rozhlédla jsem se po chodbě. Mia se obrátila hlavu směrem ke mně. V očích se jí zablesklo tisíce hladových otázek lačnících po odpovědích. Odfoukla jsem si pramen z tváře. Její pohled mířil směrem ke dveřím pokoje, kde jsem spala. Zamračeně hleděla na Lissu a Chantal.

Jistě jí vrtalo hlavou, kde se v jejím domě vzaly dvě dívky. Chantal vypadala jako exotická tmavovláska s mnoha tajemstvími, které se skrývaly za jejíma očima ve tvaru slzy. Lissa budila pozornost sama o sobě. Její tělo se ladně, ale přitom se skrytou hrozbou vypínalo nad ostatními. Slibovala, že jakýkoliv problém a potyčku, kterou jí způsobíte, si odnesete s mnohonásobnou odplatou.

Zabočila jsem za roh. Před námi se tyčily dvoukřídlé dveře s ozdobným kováním. Knihovna. Vešla jsem do místnosti. Všude se rozléhalo mlčenlivé ticho. Nasála jsem do plic čistý vzduch. Ve vzduchu poletoval zvířený prach. Jeho smítka ve slunečních paprscích zářila jako jiskřící démanty. Od podlahy ke stropu se vypínaly police s tisíci knihami.

Mia zmizela za rohem. Zůstal po ní jen závan ovocného parfému a mizící šlahoun ohnivých vlasů. Pospíšila jsem si. Její kroky směřovaly ke skupině kožených křesílek. Na stolku z mahagonu se povalovaly desítky otevřených knih na různých stránkách. V některých jsem zahlédla i ilustrace.

Postavila jsem se vedle své sestry. Na kresby na stole se mračila a ohrnovala ret. Vedle těch kreseb stála na parapetu u okna fotka dvou mladých osob. Oba dva na obrázku se křenili do objektivu a objímali se. V očích se mi objevily drobné slzy.

Viděla jsem sice matku, dokonce jsem se s ní i objala, ale otce jsem nikdy na vlastní oči nespatřila. Zatajila jsem dech a vzala rámeček s fotkou do ruky. Přejela jsem po jejím hladkém povrchu. Prst mi klouzala směrem dolů.

Matce pár zrzavých vlasů lemovalo tvář. Za nimi ve vzduchu poletovali ptáčci a včely. V pozadí se táhnul dlouhý květinový záhon. Matčiny oči zářily láskou a spokojeností. Z těch otcových vyzařovala něha, když se jeho pohled stočil na ni, a porozumění vůči její rase.

Tolik si rozuměly. Navzájem se neodsuzovali. Sice mezi sebou neměli pouto jako já se sestrou, ale poznala jsem z toho, že si sdělovali věci i beze slov. Každý byl vyladěn na stejnou vlnu, která vedla k tomu druhému. Uvažovala jsem, jestli se tohle pouto jednou zrodí i mezi mnou a Miou. Nebo se možná odcizíme, až dokončíme misi.