Uvězněná pod hladinou

❇Hladina❇

Povzdechla jsem si. Stála jsem u své velké skříně. Získala jsem všechno, co jsem potřebovala. Nic už mě tady nedrží a má mise volá. Čím dřív se na ni vydám, tím rychleji se budou moci ostatní vrátit domů.

Zašátrala jsem rukou před sebou. Cítila jsem naše pouto se sestrou. Stříbrná nit se slabě chvěla. Pociťovala jsem z ní očekávání. Třásla se, tušila, že se brzy setká se svým druhým koncem. Zesilovala, ale zároveň slábla. Soustředila se pouze na svou druhou polovinu, kdyby ji někdo přetrhl, nebránila by se, nebojovala by, pouze by zhasla.

Přenesla jsem se svou myslí do světa lidí. Sestra byla šťastná a živá. Neměla o mně, o své druhé polovině, ani tušení. Bavila se se svými přáteli. Nikoho jiného nepotřebovala. Žila u našich lidských prarodičů. Z našeho pouta ke mně docházely její pocity. Štěstí, radost a láska. Zamilovala se.

S výdechem jsem ji zase opustila a sklonila se nad svůj batoh. Už celý den jsem se rozmýšlela, co si zabalím. Bylo mi jasné, že ve svých šatech tam chodit nemůžu. Budou mě pokládat za blázna.

Hmátla jsem do své skříně. Vytáhla jsem pár ponožek, jeden svetr, staré džíny, kabát a spodní prádlo. Zabalila jsem si i krabičku s mušlemi a se svou korunkou. Nic jiného mi po matce nezbylo. Nechtěla jsem se na ni dívat, pomyšlení na ni mě bolelo.

Utřela jsem si své oko. Sklouzla mi z něj jedna slza. Opouštím všechno. Místo, kde jsem vyrůstala. Místo, kde jsem našla odpovědi na své otázky. Místo, které mě připravilo o svobodu. Uvěznilo mě tu.

Jak se vůbec žije tam nahoře? Naše rasa se stále řídila starými pravidly. Přežívali jsme z toho, co nám zbylo ze staré Atlantidy. Panovala u nás pravidla starověku. Pro některá upjatá a omezující, ale nikdo neměl na výběr. Většina se musela podřídit.

Otočila jsem se na okno. Za ním proudila voda. I ona mi bude chybět. Ale aspoň neucítím ten svazující pocit, který mě svíral v hrudi. Neumožňoval mi, aby se svobodně projevila.

Slyšela jsem, že ve světě lidí svítí neonová světla. Z domů na ulici se line rychlá hudba, na kterou všichni tancují. Babička říkala, že tohle už existovalo i za ní. Moje matka tam prý často chodila. Vracela se domů pozdě v noci. Tam potkala i mého otce.

Vyprávěla babičce, že to bylo, jako by do ní uhodil blesk. Najednou do ní sjel pocit oslepující lásky. Přestala vnímat ohlušující hudbu a každý její pohled odteď patřil jemu.

Tak se tedy princezna Soulcita Atlantská zamilovala do člověka. Z jejich lásky jsme vzešly my dvě se sestrou. Dvě dívky, které dostaly za úkol zachránit Atlantidu. Dvě spojené duše, jenž té jedné její duše právem nenáležela. Ta moje totiž patřila princezně Dianě. Ale já jsem se občas cítila svá.

Přejela jsem prstem po kameni. Zatřpytil se jako moře, do kterého přes den dopadají sluneční paprsky. Kámen házel po mém pokoji třpytivé odrazy. Pohlédla jsem do něj. Už roky čekám, kdy mi konečně vyjeví onu vidinu. Teď ten den právě nastal.

Drobná rusovláska si skousla ret. Usmála se na chlapce před sebou. Šeptal jí do ucha zamilovaná slovíčka ve francouzštině, kterým nerozuměla. Ale ona se s každým slovem červenala stále více. Po tvářích se jí rozlila nepřehlédnutelná červeň.

Pohodila rudými vlasy. Uvolnily se jí z copu svezly se na její záda. Rozlily se na nich jako plameny, které ji měly strávit každým okamžikem. I její povaha taková byla.

Bránila by své blízké do posledního dechu. Obětovala by pro ně cokoliv, což také později udělala. Svou jedinou a opravdovou lásku nechala zabít proto, aby zachránila sobecké Atlanťany, jež její rod nenáviděli.