Uvězněná pod hladinou

❇Epilog❇

„Maminko, a jak to pokračovalo dál?" vykřikla dívka se zrzavými vlasy. „Našla jsi tetičku Coraline? Já to totiž potřebuji vědět, abych to mohla dovyprávět Danaé," zatleskala a upřela na svou matku modré oči. Připomínaly jí elektricky modrou hladinu moře, která neustále vířila a jejíž vlny se přes sebe přelévají, jako by stále hledaly jedna druhou. „Viď, že to skončilo dobře?"

„Ale Niobé, tak bych tě připravila o překvapení. A víš co? Ten příběh stále pokračuje, protože nikdo na jeho poslední stránku nenapsal Konec. A možná nikdy nebude uzavřen, pokud se nám nepodaří najít ten správný, který by celý příběh uzavřel. Třeba ho jednou vy dva najdete," usmála se se na své dvě děti.

Žena si zastrčila zrzavý pramen vlasů za ucho. Dříve připomínaly nezkrotné plameny při východu slunce, teď však jen příjemně hřály, protože bylo dobojováno. Prohlížela si svůj prsten s Atlantským kamenem, který ji doprovázel na všech cestách, jež zažila. Smutně se na něj usmála. Už pár let nezasvítil, žádná vize za ty roky nepřišla, která by dávala najevo, že ona stále žije. Korunka ve vlasech se jí mírně v přítmí svic zaleskla. Stiskla manželovu ruku.

„Nejmenovala se náhodou Amelia nebo Mia?" poškrábal se blonďatý chlapec s ocelově šedýma očima, jako je zatažená obloha při bouřce, na čele.

„To si pleteš, Damone, jasně jsem slyšela, že ji všichni oslovovali Mio," zašklebila se na něj vítězoslavně dívka. Blonďatý otec, se stejnými vlasy jako měl on, se uchechtl.

„Teď jsi to řekla, že to byla Mia," posmíval se jí chlapec.

„Tak a dost!" okřikla je jejich matka. „Má sestra nosila dvě jména. To atlantské nikdy nepřijala. Nechávala si říkat Mia, ale Coraline jí také nebylo cizí. Oba dva se přestaňte hádat. Takovýto tón nechci v našem domě slyšet. Doufám, že je vám to jasné."

„Ano, mami," zopakovali oba dva pokorně. S úsměvem je sledovala.

Čas letěl neuvěřitelnou rychlostí. Damon měl za chvíli oslavit své desáté narozeniny a Niobé ho ve svých šesti letech doháněla. Ještě sama si pamatovala, jak před několika lety osvobozovala Atlantidu. Sama byla na prahu mezi dospělostí a dětstvím. Nevěděla, do jaké skupiny se zařadit. Stála před několika rozhodnutími. Její cesta nevedla nikam, až nakonec skončila na trůnu. Bála se, aby její dvě děti nezažily takové trauma jako ona sama. Stres nebyl dobrý pro nikoho.

„Možná už byste si měli lehnout, zlatíčka," přikryla je dekou. „Přece jen čas kvapí a já musím ještě vyřídit nějaké záležitosti. Dobrou noc."

„Ty pořád musíš něco dělat. Až budu taky královna, tak asi nikdy nenajdu klidu," povzdechla si zadumaně Niobé. Odhrnula si z tváře dlouhé rovné vlasy zrzavé barvy. V jejích očích zářila přemýšlivost, takže mírně ztmavly. Na hladině jejích duhovek se nezavlnila ani jedna vlnka.

„Kdo říkal, že se staneš vládcem ty?" šťouchl do ní Damon. „Jsem starší a navíc muž! Svými svaly ubráním království lépe než ty!"

„Vždyť žádné nemáš!" štípla ho sestra posměvačně do tváře. Její bratr se zatvářil dotčeně.

Královna sfoukla pár svic na dřevěném stole. Jejich plamínky zhasly jako všechny ty životy, které viděla pomalu uplynout, jež umírali přímo před jejíma očima. Děti se spokojeně zavrtaly do peřin. Během pár sekund únavou a vysílením usnuly. Místnost naplnilo tiché oddechování a mlčenlivé pohledy hvězd na temné obloze.

„Jednou, jednou dospějete, děti drahé. Každý z vás přinese svému království něco jiného, ale je jen na vás, jestli to bude zkáza nebo vítězství. Brzy pochopíte, jaké to je břemeno, když na vašich bedrech spočívá království. Každý z vás má jinou vlastnost a já vysleduji, kdo z vás je ten pravý. Nejraději bych vás však od kralování uchránila," zašeptala do teplé noci. Se skřípěním dveří vyšla na chodbu obloženou mramorem.