Uvězněná pod hladinou

❇Korunní princ a princezna❇

Pohlédla jsem ven z okna. Celou ulici zalévalo teplé světlo. Slunce se vyhouplo na oblohu teprve před hodinou, ale přece už připalovalo. Svými paprsky osvětlilo každý temný kout, vyhnalo veškeré stíny pryč. V jeho objetí jsem se cítila bezpečně. Jako bych už nikdy neměla být jinde.

Na ulici nebyl ruch. O víkendu většinou všichni spali. Já jsem si ale zahrála na ranní ptáče a ráno, půl hodiny po svítání, jsem se vydala do nedaleké kavárny. Ještě jsem se stavila na zahradě, kde jsem našla Astrid schovanou za stromem. Můj rozkaz zněl jasně. Přiveď všechny do kavárny.

Brandon rozkaz ihned splní, ale nevím, jak se zatváří taková Lissa nad brzkým ranním vstáváním, kdy ji někdo vytrhne z jejích sladkých snů. To jsem netušila. Ale řekla bych, že Augustin na tom bude podobně. Příbuzní se občas sobě podobají navzájem. O našich strážcích to platilo dvojnásob.

Poklepávala jsem prstem o povrch stolu. Přede mnou ležel dopitý čaj a talíř od snědeného croissantu. Už mají zpoždění. Ruch na ulici stále nabýval. Lidé vycházeli ze svých domů s dětmi do parků, starší páry venčily své psy. Do bytů oknem proudil čerstvý vzduch. Ruch velkoměsta Sydney nabíral na síle.

Podle babičky ale tu masu, kterou jsem viděla přes den, dokáže zastínit ta přes noc. To Sydney právě ožívá. V noci se rozjíždí bouřlivé diskotéky, koncerty a divadelní představení. Mladí lidé chodí ven, odkud se vrací po dlouhých hodinách. Já jsem ven nevycházela.

Kvůli svým očím. V noci se spustí mé dodatečné reflexy pro lepší zrak. Mé oči světélkují jako hvězdy na obloze. Naučila jsem se to během let ovládat, ale emoce jsou nevyzpytatelné. Díky nim se můžou rozzářit víc, než bych čekala. Pořád se mi to ale daří dostat pod kontrolu.

Přejela jsem si rukou po obličeji. Cítila jsem unavená, ztrhaná. Celé dny jsem chodila do knihovny, kde jsem pátrala po svém národu. Nenašla jsem ani sebemenší zmínku. Jako bychom se vypařili z povrchu zemského. Nikdo se po nás nesháněl. Považovali nás za zrůdy.

Plno knih v knihovně zmizelo. Zůstaly po nich jen prázdné skvrny na policích. I novinové články skončily v plamenech. Žádná kniha nepojednávala o našem životě. Snažila jsem se najít aspoň Řecké báje a pověsti. I po těch se beznadějně slehla zem. Jednou jsem se na ně zeptala knihovnic a od té doby si mě podezíravě prohlížely. Neustále se za mnou táhly jako neodbytný stín.

Přejela jsem rukou po stole. Zůstaly na něm otisky mnoha rukou, jak tu tolik let stojí. Celé kavárně vévodily zelené pohovky s nízkými stolečky. Na zdi visely obrazy květin. Ve vzduchu se vznášela vůně pečiva a vanilky a bylinek do čaje. Večer zde vydávaly světlo černé vyřezávané svícny se spoustou elektrických svíček.

Můj pohled opět zabloudil na ulici. Přecházelo po něm pět postav. Tři dívky a dva chlapci. Tvářili se nenápadně, jako by sem zapadali, ale moc jim to nešlo. Jejich oči neustále brouzdaly v davu. Okolo něžné Chantal působili jako stráž. Bedlivě ji střežili. Věděli, jak moc je pro mě důležitá. Přejela jsem pohledem po jejich oblečení.

Sama jsem na dnešek zvolila šaty v bleděmodré barvě a k tomu šedivý svetr. Vlasy jsem si svázala do copu. Chantal se oblékla do kostýmku, mohla kdykoliv vyrazit na schůzku, Lissa na sebe natáhla krátké šortky s růžovým topem a Astrid z nich nejvíce splynula v davu. Její džíny a bílé tričko se zdály naprosto obyčejné.

Všichni za mnou vklouzly do kavárny. Dívky se usadily ke stolu, ale Brandon s Augustynem zůstali stát u našeho stolu. Ošila jsem se. Jsou příliš nápadní. Nejraději bych se postavila a řekla jim, ať se milostivě posadí. Nechtěla jsem ale dělat scénu přímo před očima lidské rasy.