❇ Po třech tisících letech znovu na půdě Atlantidy❇

32 2 0
                                    

Probudily mě sluneční paprsky na mých očích. Oko mi slzelo. Obrátila jsem se na druhý bok. Sluneční paprsky mě však hladily i z druhé strany. Cítila jsem jejich žár, jak si pronikaly cestu přes bundu, kterou jsem byla přikrytá. V noci jsem se klepala zimou. Vlastně jsem o sobě skoro ani nevěděla, ale na rukách a po těle mi naskákala husí kůže. Třásla jsem se zimou.

Chlad mě pomalu okusoval, tvořil na mém těle modré modřiny. Skoro se dostal až k mému srdci, které obalil ledovou krustou. Až k ránu jsem začínala rozmrzat a probouzet se zpět k vědomí. Celou dobu jsem strávila v nicotě, společnost mi nedělala ani Diana. Odešla si odpočinout, aby mě mohl její šťouravý hlas ráno vytrhnout ze sladkého spánku.

Zlatý kotouč slunce se pohyboval nad obzorem stále více. Okolo stoupala k nebesům mléčně bílá mlha. Vlny moře, věrné strážkyně malého ostrůvku, se na chvíli uklidnily. Užívaly si blažený pocit, že i my za chvílí zmizíme a oni tak zpět získají svůj ztracený klid. Po dvou rušných dnech po něm toužily více než po čemkoliv jiném. Byly zvyklé na to, že všichni žijí v lidském světě. Od potopení Atlantidy na malý ostrůvek nikdo kromě nich nezavítal.

Byly zvyklé, že musí odlákat jen pár zvířat pryč. Před lidským zrakem je na dlouhou dobu skryl sám oceán. Nás pustily jen díky naší krvi. Ale jak se na ostrov dostal Nicholas a mrtvá těla Astrid s Madeleine, jsem opravdu netušila. Možná v tom vězely prsty Chantal nebo moc korunky. Přeci jen toho dokázala více, než jsem si od ní přála.

Shodila jsem ze sebe svou bundu a cizí černou jako nejtmavší noc. Okolo mě se šířil nepatrný šramot. Zatímco já jsem si hověla stále ve spánku, ostatní už si uklízeli věci. Slunce připalovalo. Na čele a ramenou Lissy se lesknul pot. Posadila jsem se na kolena protáhla si záda. Ozvalo se bolestivé lupnutí. Sykla jsem.

Nikdy jsem nespala na prašné zemi, i když v měkké trávě. Cítila jsem se, jako by mě někdo přejel, rozdrtil a poté znovu složil dohromady. Nohy jsem měla jako z rosolu. Při každém kroku se mi klepaly. Pohybovala jsem se ztuhle. Někdo by si mě mohl splést s robotem.

Špatně ses vyspala? uchechtla se Diana. Z jejího hlas zněl posměšek. Povzdechla jsem si, ale nejdříve jsem to nijak nekomentovala, dokud mi neuštědřila šťouchanec v mysli. Zasyčela jsem na ni a chytla se za spánek.

„Nemůžeš být aspoň někdy milá, prosím?" zkusila jsem ji přemluvit vemlouvavým hlasem.

Jako odpověď mi přišlo další kopnutí. Z hrudi se mi už tentokrát ozývalo vrčení. Diana se teď v mé hlavě smála na celé kole. Založila jsem si ruce na hrudi na znak svého nesouhlasu s jejím chováním. Nijak to nebrala na vědomí.

Měla by ses starat lépe o své povinnosti. Správná princezna je už se svítáním na nohou, vyčetla mi. Teď její hlas zvážněl, což jsem u ní moc často nepotkávala. Protáhla jsem se znovu, abych si ulevila od ztuhlosti ramen.

„Poslední slušná princezna v našem rodě, která si tento titul zasloužila, zemřela před sedmnácti lety. Soulcita Atlantská je mrtvá. To, že s ní sdílím podobu, ji rozhodně nevrátí zpět. Ani to neznamená, že bych zdělila její kvality a vlastnosti," odfrkla jsem si.

Tvá matka pro Atlanťany ztratila cenu, jakmile se její bezvládné tělo dotklo písku, udeřily její poslední hodinky a z jejích úst se vytratil dech. Zaplatila nějakou cenu za to, aby udržela chladnokrevné Atlanťany dál od lidí, zajistila ti bezpečí a dodala správný průběh proroctví. Tím její povinnosti skončily, obeznámila mě hrdě Diana s tím, co už jsem dávno věděla.

„Ale co s tím vším máš společného ty?" udělala jsem hloupou.

Možná to, že bych se ráda vrátila do svého domova, dostala druhou šanci na život a hlavně vlastní tělo. Nemůžeš teď nikoho zklamat, když jsi všechno rozjela. Už je skoro po všem, Crystaline. Ani ne za chvíli staneš na půdě Atlantidy, zaprskala na mě Diana.

Uvězněná pod hladinouKde žijí příběhy. Začni objevovat