Uvězněná pod hladinou

❇Rozbouřené❇

Držela jsem se pevně, abych nespadla do oceánu. Klečela jsem na útesu. Pode mnou bouřilo moře. V dálce splývalo s oblohou. Ocelová obloha splynula jindy s modrým, ale teď se šedým oceánem. Jeho hladina, hladká jako sklo, na které se odrážely sluneční paprsky a občas si pohrávaly něžné vlnky, teď vypadala nepřívětivě.

Oceán byl vždy naprosto klidný. Ale před pár dny se vše změnilo. Moře se změnilo. Nabralo do sebe temnou barvu. Nahla jsem se nad útes. Dolehl ke mně jeho ostrý pach smíchaný se solí. Dostala jsem chuť zacpat si nos. V nose mě to štípalo. Zamrkala jsem.

Zdálo se mi, jako bych zahlédla mihnutí se něčeho pod hladinou. Připadalo mi to jako temné stíny, které se míhaly v ocelově šedé vodě. Viděla jsem, jak nad hladinu vyplouvají bubliny. Z vody vylétlo pár jiskřiček. Uhla jsem před nimi. Zajiskřily a vypařily se do prostoru. Vykulila jsem oči.

Tohle je znamení od hladiny. Vodou prolétla tmavě modrá skvrna. Vlály za ní tmavé vlasy. Odklopýtala jsem od hrany útesů dál. Probudily se ve mně skrývané emoce.

Cítila jsem strach. Vyplnil mi tu prázdnotu v srdci, která se tam objevila po rozhovoru s Miou. Jako bych byla neúplná. Odlomil se kousek mé duše. Rozklepala jsem se. Strach se mnou cloumal. Rozklepala jsem se. Najednou mi byla v kabátu zima. Do odhalených kotníků, krku a obličeje mě bodaly malé jehličky. Schoulila jsem se do klubíčka.

V poslední době jsem pouto mezi mnou a sestrou nepostřehla. Kdykoliv jsem použila vnitřní zrak, abych zkontrolovala pouto, stříbrná nit se pouze zamihotala a ... Zhasla. Jako můj život pomalu vyhasíná, protože si připadám na pokraji smrti.

Nedokážu vysvobodit Atlantidu a vyzvednout ji z temných hlubin v oceánu. Všichni zemřeme nedostatkem svobody. Zklamu jako moje matka. Možná to máme vrozené a předáváme si to z generace na generaci. A ta další generace všechno zkazí ještě víc. Moje matka má na svědomí uvěznění a zbavení nás svobody, ale díky mně všichni vyhynou. Každá jsme přispěla něčím jiným.

Sklonila jsem hlavu. Tolik se za sebe stydím. Zklamala jsem. Zprvu jsem tenhle úkol nenáviděla, odmítala jsem ho přijmout. Ovšem teď bych bez svého poslání nedokázala žít dál a v klidu umřít, pokud se mi ho nepodaří dokončit.

Rozpřáhla jsem ruce do stran. Tvář mi bičoval surový vítr a do tváře mi vháněl prameny zrzavých vlasů. Tvář jsem zvedla k nebi. Prosila jsem Poseidona, aby ukončil mé trápení a slitoval se nad naší rasou. Snažila jsem se přinést oběť, abych vysvobodila svůj národ.

Dovolávala jsem se všech bohů. Po tvářích mi kanuly drobné slzy. Dopadaly na kamenný útes, který pokrýval trs trávy. Na tváři jsem ucítila lehký závan od větru. Bylo to jako něžné pohlazení. Ve vzduchu jsem ucítila svíčky s vůní vanilky, levandule a šalvěje. Tyhle jsem zahlédla pouze jednou, a to když jsem vstoupila do chrámu. Královna Lioness mě tam uvítala ve své celé kráse. Tajil se mi z ní dech. A teď se mi zadrhl znovu. Najednou byla všude. Její přítomnost naplnila prázdný prostor. Nechala jsem se od ní konejšit.

Uslyšela jsem její melodický hlas. „Crystal, i když se všechno zdá černé, vždy na světě vysvitne jedno malé světélko naděje. Neztrácej čas. Až ho najdeš, drž se ho jako klíště a nepusť ho. Kdybys ho ztratila, navždy uvízneš v osidlech času a temnoty."

Vydechla jsem. Její rada tentokrát neměla povzbudivé účinky. Spíše jsem se více ponořila do sebe. Co to znamená? Světélko naděje, ale pro mě už žádné neexistuje. Všechno se ztratilo v temnotě. Už mě čeká jen hořký konec budoucnosti.

Zůstanu tu do té doby, než si se mnou osud pohraje a můj život skončí. Pomalými kroky jsem se blížila k okraji útesu. Zavřela jsem oči. Vítr znovu zesílil. Jeho ostrá síla mě vyvedla ze směru, kam jsem chtěla jít. Na chvíli, než jsem znovu nabrala rovnováhu, mě vychýlil z osy. Znovu jsem postupovala.