Uvězněná pod hladinou

❇Třpytící se mušle❇

Hleděla jsem do očí vysoké dívce. Mohla být tak o hlavu vyšší než já. Nepřipadám si jako malý tvor se svými sto pětašedesáti centimetry, ale oproti ní jsem se cítila jako nedovyvinutý skřítek, jehož růst se zarazil někde na začátku.

Dívka si odhodila své tmavé vlasy na záda. Neměla namodralou kůži, ale bledou jako sníh. Lidé by ji mohli pokládat za mrtvolu, ale oproti mně měla ve tvářích trochu červeně. Z jejích rudých rtů vycházela nepatrná slova.

„Poseidone, nechť princezna Atlantská zří a pozná moc této chvíle. Pomoz mi najít ta správná slova v této minutě, na kterou jsem čekala celý svůj život. Nechť pozná svou vlastní, ale i tu sílu, která koluje v jejím rodu," dokončila své zaříkávání.

Otočila jsem se s pozvednutým obočím na Lissu. Odpověděla mi pokrčením ramen. Absolutně jsem netušila, kdo je ta dívka a kde se tu vzala. Mezi ostatními Atlanťany jsem ji ještě neviděla.

„Kdo jsi?" přitáhla jsem její pozornost zpět k sobě.

Pootevřela pusu, aby mohla odpovědět, ale zarazila se. Dlouho se rozmýšlela, co mi vlastně může prozradit.

„Jmenuji se Chantal, princezno, patřím ke Strážkyním," vysekla pukrle.

Hleděla jsem na ni se zájmem. Objevila se přede mnou další záhada, o které netuším. Královna Lioness mě varovala, že se vydávám na trnitou cestu, ze které se nemusím vrátit. I přes protesty své hlavy a srdce jsem se v tom rozhodla pokračovat.

„Kdo jsou to Strážkyně?" vypravila jsem ze sebe v šoku.

Usmála se nad tím, že něco vím. Musela jsem jí připadat vtipná, jak tam stojím s pusou otevřenou dokořán a čekám na její odpověď, jež mi může změnit život k nepoznání.

„Řád Strážkyň založila královna Lioness. Naší povinností je ochraňovat tajemství Atlantidy, pomoci ji navrátit se zpět a prozradit všechno tobě, co by ti mohlo být k užitku. Zbyla nás pouhá hrstka. Něco kolem dvaceti. Jak jsem se doslechla, hledáš třpytící se mušle."

Zaměřila jsem svůj pohled na okolní knihy. Některé z nich byly vázané v kůži, jiné někdo zabalil do hladkého papíru, který trochu šustil, když se vzal do ruky. Odhadovala jsem, která z nich by mi mohla něco říct o mušlích.

Všechny se zdály staré. Ale jak staré jsou vlastně třpytící se mušle? Pocházejí z dob, kdy vznikla Atlantida, nebo je vytvořily bohové ještě před vznikem Atlantidy? Na žádnou otázku jsem si nedokázala odpovědět.

Chantal přešla k jednomu regálu. Vytáhla z ní starou knihu. Byla zabalena v šustivém papíru. Na jejím vrchu jsem zahlédla znak či erb. V tomhle jsem se moc nevyznala. Na historii se specializovala hlavně babička. Já jsem spíše bloudila v bájích a příbězích o hrdinech. Tahle celá věc připomínala Pandořinu skříňku; nikdy nevíte, co z ní vyleze.

„Tahle kniha pamatuje samotnou Atlantidu, to vlastně všechny," spustila své sáhodlouhé vysvětlování. „V téhle ale najdeš všechno podrobně popsané. Obsahuje dokonce i mapu, kterou tolil potřebuješ ke splnění svého úkolu. Podívej se na tenhle obraz, nepřipomíná ti to něco?"

Lissa i já jsme se naklonily nad mapu. Jí brada poklesla úžasem, já jsem zůstávala hluboce klidná. Ten obraz jsem viděla na vlastní oči, jako bych tam místo ní stála já, ale Lissa to nezažila, proto byla tak udivená.

„Není to královna Lioness v den, kdy pronesla věštbu?" broukla nahlas Lissa.

Protrhla tak ticho, které tu panovalo. Ohlédla jsem se ke dveřím. Nikdo z nich nevyšel. Musela jsem se mýlit, když jsem si myslela, že slyším cizí kroky. Ale Brandon zůstával stále venku, nemohl neuposlechnout můj rozkaz.