Uvězněná pod hladinou

❇Starověký příběh❇

Posadila jsem se do křesla ze dřeva. Pevně jsem svírala jeho opěrky. Vyřezávané detaily se mi vpalovaly do ruky. Poznala jsem rytinu ptáků a různých květin. Babičce se tohle křeslo líbilo. Pokládala ho za rodinné dědictví. Přežilo i samotnou Atlantidu, když se ho jeden její předek nechtěl vzdát a svíral ho, dokud nedorazili na pevninu, a nakonec s ním babička skončila pod hladinou. Smutný to konec jednoho obyčejného křesla.

Podívala jsem se své příbuzné do tváře. Hned, co jsem otevřela dveře, vtlačila mě do křesla. Zatím jsem půl hodiny seděla, mezitím co se připravoval čaj. Samotnou mě to překvapilo, nikdy na mě nebyla takhle horlivá, všechno vždy dělala s klidem. To se u mě říci nedalo. Sama jsem se někdy do něčeho vrhala po hlavě, i když jsem se zdráhala. To až v pozdějším věku jsem se naučila trpělivosti.

Babiččina tvář zůstávala nečitelná. To mě děsilo ještě více. Sevřela jsem opěradla pevněji. Projížděl mnou strach. Ani hluboké oddechování ho nedokázalo dostat pryč. Chytla jsem se za hlavu. Měla jsem pocit, že mi asi pukne. Už od mého příchodu mě bolela, jako by mi v hlavě byl zvon.

Zvedla jsem hlavu. Zdálo se mi, že jsem slyšela hlasy. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikoho jsem neviděla. Co se to děje? Začalo to od té vize s dívkou. Královna Lioness říkala, že až se něco stane mé spřízněné duši, sama to vycítím. Je tohle právě onen okamžik, kdy se jí něco děje? Potřebovala jsem se k ní dostat, ale já nevím jak.

Nikdo se nedostal za hranici hladiny. Každý narazil. Atlanťané se odsud pokoušeli dostat. Většina jich skončila s popáleninami na celý život. Nikdy se nevyléčily, nezmizely. Lidé nás drželi ve vězení, ze kterého není úniku. Odsoudili nás na smrt už předem. Nemůžeme se podívat na svůj dosavadní domov. Nikdy se tam již nepodíváme. Náš osud je zpečetěn, jak vykřikovali lidé, když za námi zavírali vchod pod hladinu.

Bolest pomalu polevovala. Nejistě jsem si oddechla. Vše se začíná uklidňovat. Třeba to byla jen nějaká součást kamene. Netušila jsem, co patří mezi jeho příznaky, když ho někdo využívá a nosí opakovaně. Znovu jsem si kámen prohlédla. Už nezářil. Zhasnul, ale pořád v něm tepal život jako vždy, když jsem ho nosila na prstě.

Na svém rameni jsem ucítila dotek. Nepatrně jsem sebou trhla a ohlédla se. Dívala jsem se do bledě modrých očí své babičky. Okamžitě jsem se uklidnila. Strach odcházel. S každým výdechem jsem se cítila volnější a jistější. Moje odvaha se vrátila do té normy, kde byla předtím, než jsem vstoupila do Poseidonova chrámu.

„Klid, maličká, vše už odeznělo. Nic se ti nestane, jsem tu s tebou," pohladila mě po zrzavých vlasech. Věřila jsem jí jako jediné osobě. Představovala pro mě zářivé světlo v té nejhorší, inkoustové tmě. „Tohle vypi, udělá se ti poté líp. Všechno přejde, uvidíš," mrkla na mě povzbudivě. Roztřeseně jsem ji poslechla. Neměla jsem moc sílu na to, abych něco udržela, a proto mi šálek z mušlí málem vypadl na zem.

Horká tekutina mi proudila ústy, žaludkem a krkem. Už při prvním doušku se mi v těle rozlilo hřejivé teplo. Po pár doušcích jsem rozeznala i chuť. S těmihle bylinami se čaje moc nevaří. Nejsou moc k dostání. Museli byste sbírat za úplňku a nejhorší na tom je, že byliny kdykoli zdrhnou. Umí se přemisťovat pomocí vlnových vibrací.

Slastně jsem přivřela oči. Skoro jsem až vrněla. Příjemně sladká chuť mě uspávala, ale i nabudila novou silou. Zašklebila jsem se, když jsem polkla poslední zbytek čaje. Zdá se vám sladký, ale na konci poznáte jeho nahořklou chuť. Vzduchem se ke mně donesla vůně mořských bylin z korálových útesů. Zvláštní, jak moc se lišíme od lidí.

Babička se posadila naproti mně. Napjatě jsem ji sledovala. Pohrávala jsem si se svým zrzavým pramínkem, abych se nějak zabavila, než přejde k věci. Zatím jsem se nějak neukvapovala, ale i moje trpělivost má své hranice, které nejsou neomezené.