Uvězněná pod hladinou

❇Tři tisíce let hluboko❇

Čerstvý vzduch mi produl znovuzrozenými plicemi. Otevřela jsem oči a zamrkala jimi. Cítila jsem pod sebou trávu měkkou jako sametový koberec. Okolo mě se vznášela vůně květin a lehounce čirý vítr ke mně zanášel zpěv tisíce ptáků. Na nebi hřálo jemně zlatavé slunce, které mě svými paprsky laskalo na tvářích.

Posadila jsem a následně i postavila na vratké nohy. Přejížděla jsem očima po prostoru okolo sebe. Nebe bylo blankytně modré a bez mráčků, jako by ho malíř právě natřel novou vrstvou barvy.

Cítila jsem se tolik volná, jako bych mohla právě vzlétnout. Rozpřáhla jsem ruce. Z hrudi se mi vydral zvonivý smích. Pohlédla jsem za vysoké stromy a keře s květinami. Stála jsem na menší šedé skále. Pohled jsem sklonila dolů. Přede mnou se rozprostírala písečná pláž se sametovým pískem bez kamenů. Ze skály dolů vedly vytesané schody. Zkopla jsem si z nohou kožené sandále s korálky a utíkala dolů. Schody jsem brala po dvou.

Radostně jsem zabořila nohy do písku. Jeho jemná zrnka mě hladila do pokožky na kůži. Necítila jsem pod sebou ani jeden kámen. Nabrala jsem si do ruky hrst písku a vyhodila ji do vzduchu. Písek se k zemi snášel jako jiskry ohně, když vylétávají z plamenů. S mými vlasy si pohrával vítr. Vnášel mi je do tváří. Najednou jsem měla pocit, že nevážím ani jako peříčko.

Kousek přede mnou se leskla hladina jezera jako sklo. Paprsky po ní běhaly a rozlévaly se dál. Najednou mi připadaly jako tekuté zlato. Jezero se třpytilo a házelo mi do očí odlesky. Dostala jsem chuť se vykoupat.

Svlékla jsem ze sebe svou košilovitou bavlnu z hrubě tkané látky a obyčejné kalhoty z kůže. Zůstala jsem pouze v bílé košilce. Z vlasů jsem si vytáhla provázek, který mi spínal jednotlivé pramínky do copu. Cítila jsem, jak se mi rozlily po zádech. Přes písek jsem zamířila k jezeru. Zarazil mě až můj odraz na hladině.

Má tvář získala daleko starší rysy. Podlouhlý obličej mi rámovaly světle blonďaté vlasy. V očích se mi blýskalo. Zděšeně jsem si prohlížela jejich rudou barvu. Vypadaly jako kapky krve, které se vám rozlijí po sněhu, když se říznete. Rudě rubínové oči ostře kontrastovaly s bledou pokožkou jako sníh. Co se to se mnou stalo?

Vybavila se mi slova Chantal. Vypůjčím si jiné tělo, do kterého se přesune jen má mysl. Mé tělo zůstane v lidském světe v bezpečí u ostatních. Přejížděla jsem vzteklým pohledem po své vypůjčené tváři. Byla jsem jako Lissa, ale její zlověstnější verze, která se nebojí chodit přes mrtvoly.

Lesk v rudých očích na chvíli ustal. Tvář se mi stáhla, ale úsměv se na ní neobjevil. Na něj byla majitelka těla moc zlá. Co je vůbec zač tohle tělo? A proč mi ho bohové přisoudili? Ach, královno Lioness, ty to vidíš, pomoz mi, prosím.

Jeden ze slunečních paprsků zamířil na můj krk. Na stříbrném řetízku se mi na něm houpal mořský koník s rubínem uprostřed. Na koníkově hrudi byl vyryt spirálový klíč. Klíč otevírá cestu ke všemu. Mořský koník posiluje spojení s mořem. Co to má znamenat? Je tohle snad znamení od královny Lioness? Zabořila jsem si hlavu do dlaní. Tolik a otázek a na žádnou neznám odpověď. Zvedla jsem oči k nebi. Odvázala jsem si řetízek ze šíje. Provokoval mě a mohla bych ho zničit.

Vstoupila jsem do vody. Průzračně safírová voda mi omývala kolena. Nořila jsem se víc do vody, až jsem nedosáhla na dno. Udělala jsem pár temp. Voda okolo mě kolovala v kruzích. Nad jezerem a mnou se tyčily hory. Jejich zubaté vrcholky pokryté sněhem se vypínaly vysoko k naducaným mrakům, které nyní pokryly oblohu, jako by tu stály přes tisíce let.

Jedna z těch hor byla zatím i spící sopka, která brzy vybuchne. Atlanťané vlastně netuší, co se skrývá v Mračných horách, kde bydlely čarodějky a léčitelky. Nikdo o tom zatím nevěděl. Ani sám král netušil, co vlastně dělá. Hleděl pouze sám na sebe.