Uvězněná pod hladinou

❇Nahořklý začátek❇

 Ještě pár hodin jsem stála na balkoně. Ulice města pomalu utichaly, až se všechen ruch bez znamení vytratil do vzduchu. Nakonec jsem zůstala jen já a obklopující mlčenlivé ticho. Připadala jsem si jako v zahradě věčného spánku. Tichá a nikým nerušená.

Tisíce spletitých ulic pode mnou spalo. Venku neproletěl ani jeden ptáček. Auta utichla. Po uplynulém čase mi připadalo divné neslyšet jejich drnčivý zvuk a skřípění brzd. Ocitla jsem se v zamlženém snu, kde nic, nikdo a čas nehraje roli. Zůstala jen tíživá samota.

Nicholas se už před nějakou dobou vytratil pryč. Zbyl tu po něm jen závan mentolové vůně. Vymanila jsem se z jeho konejšivého objetí pryč. Postupovala jsem až k okraji, kde jsem se chytla zábradlí. Jemný vítr mi cuchal vlasy. Zavřela jsem oči.

Stáli jsme v tichu. Všechno přerušovalo jen Nickovo mělké dýchání. Nechal mě samotnou, abych si utřídila myšlenky. On se dnes pokusil posunout vpřed, já sama jsem však ani netušila, co vlastně chci. Nejraději bych se zahrabala do jeho objetí. Měla jsem však smůlu. Svou šanci jsem už vypotřebovala, když jsem ho odmítla.

Se skelným pohledem jsem se otočila k jeho vysoké postavě. Mlčky hleděl do dálky, ani jednou neuhnul pohledem. Skenoval pár řadových domků. Všechny byly natřené na modro s bílými okny a červenou střechou. V očích se mu zaleskly křišťálové slzy. Polknul a ony se vytratily.

Každý máme své slabé stránky, které nás dělají zranitelnými. Ale jiné jsou opravdu slabé. Do těch nás nejčastěji bodají naši nepřátelé, občas i zrádní přátelé, v očekávání, že nás poraní a zanechají nám šrámy na duši.

Jiní na sobě nedají nic znát a své srdce si chrání urputněji než kdy jindy. Nicholase bych zařadila do těch silných osob. I když ho vlastně skoro ani neznám, vždy jsem ho viděla vtipkovat. Má stejnou povahu jako Augustin. V jejich srdci by nejraději chránili všechny své sestry, i když ty se o sebe dokáží postarat samy.

„Myslím si, že už raději půjdu," hlesnul a obrátil se ke mně zády, než bych stihla zahlédnout něco víc. Dech se mi zrychloval. Neodpověděla jsem mu. Jen jsem tiše přihlížela, jak za sebou sklapnutím zasunuje skleněné dveře od balkonu.

Lampa uvnitř pokoje zhasla. Světlo se vytratilo do neznáma, jako zhasnutá žárovka, jako blízký člověk, který díky náhlé smrti odejde. Ale naděje se okolo mě stále ovíjela v pevném obětí. Tančila mi mezi prsty a dožadovala se mé pozornosti. Nemohla jsem ji však uchopit, jak bych si přála. Stále mi proklouzávala mezi prsty. S pootevřenými rty jsem sledovala své počínání.

Stála jsem na jednom místě a stále se držela zábradlí hodně dlouho. Rýhy na zábradlí se mi otiskly a vpalovaly do dlaní. Odtáhla jsem ruku, jako bych se popálila. Sykla jsem. Železo opravdu žhnulo.

Sledovala jsem krvavý východ slunce. V dálce se zaleskla hladina oceánu. Všechno se opět znovu dalo do pohybu. Na světlo se vyloupl nový den ze své tlusté skořápky. Sliboval každému nový začátek, jako to slibuje naděje. On se ale nikomu nezapřísáhl, že bude pro všechny šťastný, jak to ostatní očekávali. Cítila jsem z něj spíše hořkosladkou chuť plnou strastí a chyb.

Všechno se nám v poslední době hroutilo před očima. Každý si hleděl svého, i když jsem táhli za společnou věc. Většina se starala pouze o sebe, což mělo za následek to, že jsme si přestávali věřit.

Vyklonila jsem své tělo do prázdného prostoru. Hlavou jsem komíhala ve vzduchu a shlédla dolů. Zatajil se mi dech, srdce se rozběhlo a dech se opět zrychloval. Pode mnou stála tmavovlasá osoba s úšklebkem na tváři. Další páry svítících očí se schovávaly v tmavém podloubí. Trhla jsem sebou.