Uvězněná pod hladinou

❇Procitnutí❇

Zazmítala jsem sebou. Celou dobu mě svíraly pevné okovy. Skoro nic jsem si nepamatovala. Jen jsem v tichu ležela, dokud mě neosvobodilo čísi cizí zavřísknutí. V dálce někdo křičel. Volal o pomoc. Poté následoval dětský pláč. Temnota přede mnou se vyjasnila, ocitla jsem se v šeru.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ocelově šedou oblohu křižovaly modré blesky. Každých pět minut zaduněl hrom. Blonďatý chlapec se křečovitě držel zbytku toho, co zbylo z roztříštěného dřevěného člunu. Někteří lidé se potopili pod hladinu, ve snaze najít své drahé. Chlapec se vyděšeně otáčel kolem sebe. Lidé si ho nevšímali.

Rozevřel ruku. V dlani se mu blýskal stříbrný prstýnek s modrým kamenem. Kdyby ho lidé viděli, snažili by se mu ho vyrvat, protože měl neuvěřitelnou cenu, ale jen málokomu vyjevil svá tajemství. Chlapec hledal jedinou osobu, která mu na světě po rodičích zbyla. Nikoho jiného neměl.

Slíbil matce, že se o svou sestřičku postará. Ale slib nedodržel. Nacházel se uprostřed masy zoufalých Atlanťanů, kteří volali o pomoc. Jejich člun, který se vydal jako poslední z ostrova, ztroskotal. Přes jeho příď se přelila vlna plná mrazivé vody.

Na jeho záda dopadaly studené kapky. Třásl se zimou. Jindy teplý oceán, ve kterém se tak rád koupal, se změnil k nepoznání. Jejich člun plul dlouhou dobu, na moři strávili několik dní. Slyšel šeptat dospělé nad mapou, že se blíží k Řecku. Očekávali od nich pomoc.

Dál je neposlouchal, protože se snažil uklidnit svou sestru. Miminko s chomáčem zrzavých vlasů v jeho náručí křičelo. Dožadovalo se pozornosti. Chlapec holčičce sundal z prstu Atlantský kámen a hrál jí s ním divadlo. Člunem se ozval dětský smích.

Teď se ale krčil tady. Sám uprostřed rozbouřeného oceánu. Přes bledá mrtvá těla jeho druhů se přelévaly vlny. Odnášely je pryč. Bohové neměli slitování. Nikoho neušetřili. Chlapec se jejich hněvu bál, protože mu bylo jasné, že se mu nevyhne. Je to jeho osudem.

Sevřel v dlani Atlantský kámen. Sestra mu zmizela pod hladinou. Její malé tělíčko se chvíli nadnášelo na vlnách a poté klesalo do hlubin. Peřinky i šátek se nasály vodou. Jejich tíha ji tlačila ke dnu. Děvčátko si ani nestihlo uvědomit, co se děje. Nekřičelo. Pouze tiše jako pěna pozorovalo svůj konec.

Po tváři mu sklouzly slané slzy. Smísily se dešťovými kapkami a vodou z oceánu. Co na tom, že do oceánu přibude více soli. On se zachránil, ale neměl vyhráno. Kdykoliv ho může silná vlna uvěznit v jeho sevření. Uvězní ho v hluboce tmavém oceánu, odkud není návratu.

Zavřel oči. Déšť pomalu ustával. Studené kapky už nedopadaly na jeho líce a nebušily o dřevěný kus člunu. Vzduchem se neslo jen chroptění lidí. Nevolali o pomoc. Síly jim docházely.

Nebe na západě se rozjasnilo. Přihlížel západu slunce, které slibovalo nový začátek. Obloha se zbarvila do krvavě ruda jako symbol dnešních obětí. Dluh byl sečten. Bohové si vzali to, co jim náleželo, a královna vstoupila do nebes.

Zlatavé paprsky slunce se mu jemně otřely o tvář. Jeho vlasy vom zářivém světle působily jako tekuté zlato. Nebezpečí odeznělo. Temná barva z oceánu vyprchala a nahradila ho safírově modrá barva. Všechno se zdálo čisté jako bez poskvrnky. Chlapec se odevzdaně opřel o dřevo nasáklé vodou. Mírné vlnky ho ukolébaly ke spánku.

Oči se mu klížily, ostatní Atlanťané s úžasem sledovali západ slunce. Obloha nahoře se barvila do inkoustové černě. Na oblohu vyšla první hvězda. Večernice. Blikala nad jejich hlavami, střežila je v tom nejhorším. Nikdo už jim neublíží. Už se neměli čeho bát.