Uvězněná pod hladinou

❇Mapa smrti a Šachovnice života❇

Zrychleně jsem dýchala. Procházely jsme okolo kamenného domu, ukrytého ve shluku dalších. Krčil se mezi dvěma velkými. Vstup do něj ohraničovaly dřevěné dveře s oprýskaným nátěrem. Fresky na zdi byly chudé. Nikdo je nevymaloval barvou.

Lidé na nimi se většinou mračili či bědovali nad něčí smrtí. Došel mi význam fresek. Nic není jen černobílé nebo barevné. Každý si v sobě neseme kousek z něčeho jiného. Všechny činy mají své důsledky a ty se odráží v naší budoucnosti. A především jedno jsem z toho patrně poznala... Všechny nás stvořila jen pro zábavu. Jsme figurky v její lstivé hře a loutky v nekonečně pokračujícím představení.

Loutkářka zabrala za dveře. Její černé vlasy v prostoru zavířily, jako by zadul vítr a kapuce pláště jí sklouzla z hlavy. Vystrčila jsem bojovně hlavu vpřed. Místnost přede mnou se zdála hrůzostrašná. Svíčka plápolala neuhasitelným plamínkem. Představovala jediné světlo v místnosti, jedinou naději, která mi kdy zbyla. Nadechla jsem se.

Po stěně se táhly dlouhé stíny s ostrými pařáty. Zaslechla jsem mrazivé zasyčení. Hrozilo mi, že nevítaní hosté odtud brzy zmizí. V rohu se v černém plášti jako samotná smrt krčila drobná postava. To z ní vycházelo hrůzostrašné syčení. Zatajila jsem dech.

„Kdo je to?" přikrčila jsem se a zaujala obranný postoj, jak mě to učila Lissa. Mírně jsem se rozkročila, abych neztratila rovnováhu, pozvedla ruce před sebe a ještě více vystrčila bradu. Pohledem jsem probodávala postavu před sebou.

„Z toho stvoření nemusíš mít strach, teď je naprosto neškodné. Hrozbou se ti stane, až poslední minuty odtikají tvůj konec. Je to Čas, Crystaline. Tempus, představuji ti atlantskou princeznu, nejdůležitější článek v mých hrách."

Přivřela jsem oči. Sama bych se spíše označila za nejslabší článek, jelikož jsem pro ně byla hrozbou, protože jsem nic neuměla. Ale tohle od ní považuji za velmi šlechetné, protože sama si tolik nevěřím. Na druhé straně jsem se ocitla v nebezpečí. Ráda si se mnou hraje, takže jsem se stala její nejoblíbenější hračkou.

„Fatum, nestojím o to, abych po tobě dále uklízela hračky," zabručela postava v rohu.

Shodila si z vlasů svou kápi. Odhalila tak stříbřitě plavé vlasy jako mívají víly. Zatajila jsem dech. Od bouřkových očí se jí táhly modré spirály obtočené okolo přesýpacích hodin. Její oči si mě prohlížely s letitými zkušenostmi, ale zároveň jsem jí na tváři nenašla ani jednu vrásku.

Zaplavil mě příval úcty. Už od počátků věků nám naši dráhu určují Osud a Čas, Fatum a Tempus. Jejich názvy pocházejí z latiny. Má mysl skrývala i jiná jména pro jejich pojmenování. Vyprávěla mi o nich v daleké minulosti, když jsem ještě ležela v kolébce, aby mě připravila na můj úkol. Jména pro Osud a Čas zahalila mlha. Nevzpomněla jsem si na ně a ani jsem z paměti nevydolovala.

Jsou starší než samotné lidstvo. Zrodily se ještě dříve, než vznikla samotná země. Fatum nám určovala životní cestu a Tempus vyměřovala nezbytný čas, abychom všechna naše poslání stihli. Narozdíl od Loutkářky ale ke svému úkolu přihlížela více pozorněji. Nehrála si s námi, jen dělala to, co je nutné.

Loutkářka ráda hrála nebezpečné hry, vrhala se do nevyřešitelných situací, abychom si sami poradili. Sledovala naše počínání. Říkala, že nás připravuje na něco většího, co nás čeká, až odejdeme na onen svět. Jenže, co následuje po smrti? Má matka se mi zjevovala ve snech, takže se musela někam dostat.

Samozřejmě jsem si přála vědět, kam ji Loutkářka poslala. Začala jsem pochybovat o tom, jestli opravdu za mrtvé zodpovídá Hádes, nebo Osud jen tahá za nitky. Ani by mě to nepřekavapilo, protože to ona vlastně naplňuje každý kout ve světě. Od dnešního seznámení cítím její přítomnost skoro všude.