Uvězněná pod hladinou

❇Odraz na hladině❇

 Vznášela jsem se pár centimetrů pod hladinou. Musela jsem si dávat pozor, abych se jí nedotkla, mohla by mě spálit. Její sklo bylo tvrdé jako mramor. Pár Atlanťanů ho považovalo za čistou vodu. Nedokázali se smířit s tím, že nás uvěznili.

Ze starých příběhů, starších než my sami, jsem slýchávala o pohostinnosti a mírumilovnosti lidské rasy. Báje i pověsti je opěvovaly, naši předci je považovali za stvoření, která nám poskytla bezpečí. Ale z bezpečného úkrytu mezi lidmi se stalo ohrožení. Vyvrhli nás sem, pod hladinu.

Lidé se chtěli chránit před narůstajícím nebezpečím z naší strany. Pár z nás skončilo na onom světě a zbytek zde, na dně moře, kde se naším nebem stala hladina a průhledné, někde až čiré sklo.

Kdybych se dotkla pomyslné hladiny, spálilo by mě to na troud. Lidská rasa nebyla hloupá. Obrátila proti nám to, z čeho jsme měli strach. Báli jsme se ohně, který zachvátil náš domov před třemi tisíci lety, a vody, která odplavila a pohltila náš ostrov v širém oceánu, kde vládla jen temnota.

Přes sklo sem nedolehly skoro žádné sluneční paprsky. Těch pár, které jsem zahlédla, jsem si ani nestačila vychutnat. Zmizely hned, jak se objevily. Byla jsem jediná, která chodila sem, ke vstupu do našeho vězení.

Jelikož v oceánu nebylo žádné světlo, nosili jsme u sebe malé stříbrné světélko. Nepřipomínalo to ty zářivé barvy, o jakých mi vyprávěli dospělí. V lidském světě měli nádherné barvy. Hýřily světlem, a proto visely skoro na každém kroku.

Mým tajným přáním bylo, i když mě od toho ostatní spíše odrazovali, podívat se aspoň na malou chvilku tam nahoru. Nic mi nenahradí hvězdy, které září tam nahoře. Párkrát jsem je spatřila jako odraz na hladině. Většinou jsem je viděla jako malé stříbrné body. Něco jako moje oči.

Každý z naší rasy máme oči, které se od sebe liší. Nenajdete u dvou lidí totožné oči. Každý máme svou barvu. Ty moje připomínaly temně modré noční nebe. V rohu oka se skvěla stříbrná koule jako měsíc, kolem ní se třpytily malé stříbrné body. Babička jim říkala dětské hvězdičky nevinné dívky, která nepoznala svět nad hladinou.

Z mořského dna pode mnou ke mně dolehly tlumené zvuky. Většina se už chystala k věčeři. Modrá tlumená a stříbrná světla, která přes den osvěcovala celé malé město Atlanťanů, pomalu zhasínala. Tlumila svou záři. Brzy přijde noc. Tahle světla totiž starým lidem narušují jejich spánek. Babička si na ně často stěžovala, nemohla je vystát ani na chvilku.

Většinou ze světa, který jsme znali, zbyla jen hrstka Atlanťanů. Z původních tisíců náš počet klesl na pouhý tisíc. Ani se nenaděju a zaniknu spolu se světem. Zahubíme se sami svou pýchou. Naše rasa se chovala povýšeně vůči lidem. Nechtěli si připustit, že je chyba na naší straně, to proto nás sem vykázali.

Babička dříve patřila k těm vyvoleným, kteří rozhodovali o chodu města. Byla královna Atlanťanů, kterou zbavili její moci po smrti jejího manžela. Její dcera, moje matka Soulcita, se obětovala pro naše dobro. Skoro nic mi po ní nezůstalo, když nepočítám své vlasy, tvář a záhadný kámen na svém prstě.

V moři se skoro ztrácel. Ti, co ho viděli na mém prstě, ho uctívali. Doufali v to, že jim vyjeví něco ze vzpomínek, které schovává uvnitř sebe. Atlantský kámen, velmi silný zdroj moci, jež jsem držela v rukou já.

Učila jsem se sním zacházet po celý svůj dosavadní život. Moje jediná příbuzná mě připravovala na to, abych poznala svou první vidinu a uměla ji rozluštit. Podle babičky jsem zdědila dar vnitřního vidění. Stejně jako moje matka a ostatní ženy v našem rodu přede mnou.