Uvězněná pod hladinou

❇Loutkář tahající za nitky v osudu❇

Její inteligentní oči se mi vpalovaly do duše. Cítila jsem na sobě její slídivý, ale inteligentní pohled, když mi stříbrnými duhovkami projížděla po těle. Přitáhla jsem si černý plášť blíže k tělu. Bylo mi to nepříjemné, protože jsem v hlavě cítila tlak, jak si přehrávala mé vzpomínky a myšlenky. Vycenila jsem zuby ve slabém úšklebku.

„Prošla jsem testem důvěrnosti a odvážnosti? Nebo je ještě pořád ve mně cítit sobeckost, která mému tělu vládla dříve?" povytáhla jsem blonďaté obočí.

„Zatím si vedeš dobře, ale nezapomínej, že nesmíš měnit minulost, protože bys poté změnila i budoucnost s přítomností. Nebo jsi snad sebevražedkyně?" opáčila Loutkářka. Její zkoumání na chvíli přestalo a já jsem si oddechla.

„Nepopírám, že jsem se o to nepokusila, ale takové vražedné sklony nemám. Je mi to líto, pokud vás to mrzí," převrátila jsem oči.

„Proč mi někdy vykáš a jindy zase tykáš? Má to snad nějaký hlubší význam?" přivřela svá oční víčka. Pokrčila jsem rameny.

„Mluvím jen to, co mi zrovna přivede mysl na jazyk. Já za to nemohu. Babička mě učila, ať ve vhodnou chvíli mlčím, ale nebojím se dát najevo svou nelibost."

„Zajímavý přístup. Thiara Taylorová je jistě velmi moudrá žena. Za její mladosti jsem pečlivě studovala její dějovou linii. Tvého dědu velmi milovala, byla to láska až za hrob, ale nakonec je smrt přece jen oddělila, jak si to už dlouho plánovala. Tohle víš?"

Copak smrt je stejně skutečná jako Loutkářka? O ní jsem v životě neslyšela, ale přes to se mi zjevila. Stála tady přede mnou. Její stříbřitě měsíční oči si mě se zájmem prohlížely, ale občas je odvracela, jako by zahlédla něco, co její dojem ze mě kazilo. Ošila jsem se.

„Jsi velmi pozoruhodná osobnost, Crystaline. Vidím v tobě odevzdanost, protože jsi smířená se vším osudem a neváháš riskovat. Odhodlanost, snažíš se i přes překážky, které ti přichystávám. Laskavost, sečtělost a spoustu dalších vlastností, které hrdina v příběhu potřebuje, ale ještě jsi je neobjevila nebo je neumíš ovládat."

„Nemůžu být jen pozitivní. Na každém se najde nějaká chyba," odfrkla jsem si.

Na tváři Loutkářky se objevil prozíravý úsměv. „To máš pravdu, to ukazuje na to, že přemýšlíš a v každé větě najdeš její skrytý význam. Ale pak je tu i zbabělství a sobeckost. Pořád by sis nejraději kryla jen svá vlastní záda a z boje utekla zadními vrátky. Tohle je na tobě nejhorší, protože se může stát, že tu poslední zmíněnou věc opravdu uděláš."

„Proč bych z boje utíkala, když jsem si slíbila, že všechno i přes nebezpečí dotáhnu do konce?" vydechla jsem. Trochu mě mrzelo, že ve mně tohle vidí. Myslela jsem, že už se mi podařilo tyhle vlastnosti nějak eliminovat, ale zjevně jsem se spletla.

„Protože ti občas záleží více na sobě než na ostatních. Ale mistrně to skrýváš za tím, že ti záleží na ostatních. Potřebuješ Coraline ke svému životu, jinak bys proroctví zvládla sama. Nechala bys ji žít. Slíbila sis, že své přátele ochráníš a nenecháš je odejít... Co bys ale jinak udělala, kdyby se tě rozhodli opustit sami? Nechala bys je? Nebo by sis je držela u sebe, abys nikdy nebyla sama?"

„Mýlíš se," zavrčela jsem, „každý občas myslíme na sebe, protože je to prostě v nás. Někdy cizí zájmy upřednostníme před těmi svými. Občas prostě musíme dát přednost sobě. To mi řekla královna Lioness."

„Ne, v téhle hře či příběhu nemůžeme myslet na sebe, protože v sázce je mnoho. Příliš mnoho životů, příběhu, obětí, ale i nadějí," opáčila Loutkářka. Svou tvář opět zakryla zlatavým pláštěm, takže jsem z ní nic neviděla. Jen její pronikavé oči svítily v šeru lesa.