Uvězněná pod hladinou

❇Malá návštěva❇

Sestra, sestra, zněla mi opakovaně v hlavě tato slova. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Mé myšlenky se zaobíraly pouze jednou osobou. Netušila jsem, jak se jmenuje. Ani babička to nevěděla. Matka zemřela pár dní po našem narození. Spolu jsme byly jen pár dnů. Rozdělila nás, ale nebylo to co platné.

Vnímala jsem to silné pouto mezi námi. Bylo to jako stříbrná nit, která vede k jediné osobě. K osobě, která se stala středobodem vašeho vesmíru. Nic vás nerozdělí. Zlomí vás to, jestli zemře, a zemřete spolu s ní. Není jiná volba. Musela jsem následovat tu nit, která nás spojovala, nemám na výběr.

Babička povídala něco o tom, že až naše důvěra zesílí, navzájem si budeme moci číst myšlenky. Ta druhá před tou první nic neutají. Mám ale jistou výhodu narozdíl od ní. Jsem napůl princezna Diana, dcera královny Lioness. Zdědila jsem po ní její moc. Jsem silnější, sestra slabší. Můžu před ní uzavřít svou mysl. Stačí jen cvičit, abych se připravila na všechno.

Věštba se zmiňovala o zradě. Neuváděla přímo jméno jedné ze sester, ale cítila jsem, že já to nejsem. Narodila jsem se a vyrůstala jsem jako Atlanťanka, i když jsem napůl člověk. Pořád ve mně koluje větší a mocnější krev naší rasy. Sestru vychovávali lidé. Žila jako člověk a navždy jím i zůstane. Jako bych se já nedokázala přizpůsobit jejich podmínkám, tak ona těm našim.

Odhodila jsem si vlasy na ramena, aby mi nepřekážely. Nemohla jsem spát, ne po tom všem. Moje mysl se neuklidnila. Pořád jí proplouvaly nějaké zběsilé myšlenky otázky, na něž jsme neznala odpověď. Občas se objevila i stará vzpomínka. Pátrala jsem po něčem, co by mi pomohlo najít sestru. I malý náznak, kde se ukrývá, by stačilo na prozrazení jejího úkrytu.

Potřebovala jsem něco, co patřilo přímo jí. Třeba kousek vlasu, aby mohlo pouto mezi námi nabrat silnější vazbu. Neměla jsem nic. Nic po ní nezůstalo. Ani babička nic nezjistila. Jako by se propadla do země. Ale přes pouto jsem ji vnímala, žije. Občas ke mně dolehly její emoce. Působily šťastně. Nepropadá panice ani strachu jako já. Zůstává klidná. Ani vlastně neví o poutu mezi námi, proto k ní nedorazily moje depresivní emoce. Byla jsem za to ráda, ještě nepřišel její čas.

To, že jsem byla vyvolena proto, abych zachránila Atlantidu, jsem si ani neuvědomovala. Odsunula jsem to stranou. Sestra je důležitější. Bez ní by nezačala žádná záchranná mise. Ale ne, moje myšlenky se ubíraly tím směrem, že se přeci jen smířím se svým posláním. Ale já nemohu. Nemám na to sílu. Teprve se ještě srovnávám s dlouholetou ztrátou matky a mým novým darem.

Ani jsem nevěděla, kdy bych měla hledat. Všechno se slilo dohromady. Všechny náznaky, vzpomínky a části, které se mi ukazovaly. Ani kámen nejevil žádnou činnost. On mi teď nebude k užitku. Ještě se ani neaktivoval na mě. Neukázal mi žádnou vzpomínku. Jak s ním tedy mám otevřít bránu, nebo co to říkala královna Lioness?

Promnula jsem si spánky a prohrábla své zvlněné vlasy. Klížily se mi oči, ale já jsem nedokázala usnout. Neměla jsem náladu na to, abych se zabavila čtením ve starých spisech, které mi darovala babička, abych v nich mohla hledat odpovědi na své otázky.

Některé písmo pro mě představovalo jen spletité klikyháky na svitku pergamenů. Neuměla jsem v nich číst. Babička říkala, že to přijde samo, až nastane čas. Za jak dlouho, to jsem nevěděla. Objeví se to kdykoliv v neočekávaný čas. Na to jsem si už zvykla. Neočekávané události se staly součástí mého života na denním pořádku. Teď jsem si myslela, že jsem připravená na cokoliv.

„Vítám tě, drahá Crystaline, našla jsi odpovědi na své otázky?" promluvil hluboký hlas.

Rozléhal se celým prostorem, ve kterém jsem se ocitla. Rozhlédla jsem kolem. Obklopovaly mě stěny nějaké domu. Naproti mně byl vchod na prostorný balkón. Sklopila jsem pohled, nikde jsem neviděla svého neočekávaného hosta či návštěvníka.