Uvězněná pod hladinou

❇Zasvěcená bohům❇

Zastavila jsem se až na mořském dně. Třásla se ve mně malá dušička. Teprve teď jsem pocítila sílu té budovy, která stála přede mnou. Tyčila se v celé své kráse. Její mramorové sloupy by sahaly skoro až k nebesům, kdybychom se ocitli na hladině. Sloupy přidržovaly střechu ve tvaru trojúhelníku.

Prohlížela jsem si různé starověké fresky. Spoustu lidí vypadala jako těch dnešních. Měly stejnou barvu jako všechny fresky; buď bílou, nebo pískovou. Jen jejich oči vymalovali barvou. Našim očím se přikládal velký význam. Říká se, že s jejich pomocí se dá tomu druhému nahlédnout do duše, ukážou, jací doopravdy jsme. Ony prý neumějí lhát, což je jen teorie. Nikdo to zatím nepotvrdil.

Ale král, manžel královny Lioness, lhal bohům i své manželce. Nikdy neřekl pravdu, přede všemi ji skrýval. To proto se Atlanťané nemohli zachránit, zjistili to pozdě. Ti, kteří tu velkou katastrofu přežili, stále tesknili po milované Atlantidě, po svém domově.

Natáhla jsem před sebe ruce s prstenem. Už zase se uklidnil, ani jednou se nezatřpytil. Moje nohy, oblečené v sandálech podle římského stylu ze starověku, pleskaly o mořské dno s pískem. Pár kamínků se mi dostalo až do sandálů. Bolestivě jsem sykla, zadřely se mi mezi prsty.

Snažila jsem se je vyklepat, ale šlo to pořádně špatně. Nakonec jsem toho nechala, měla jsem na práci důležitější věci. Moje noha zaduněla o kámen na schodech chrámu. Velká budova na mě shlížela nedůvěřivě. Do chrámu po dlouhou dobu skoro nikdo nevstoupil. Jen pár jedinců, kteří na to měli dost velkou odvahu. Nebáli se riskovat, že je zasáhne velký hněv bohů. Jediná moje babička sem chodila pravidelně.

Zastávala se toho názoru, že je čas, abychom požádali o pomoc vyšší síly. Dostali jsme se do takové situace, kdy jsme k tomu nuceni. Když podle ní budeme věřit, oni nám časem odpustí. Chodila se modlit pravidelně v noci. Nechtěla, aby ji někdo zahlédl.

Ostatní si myslí, že naše rodina nemůže vstoupit na svatou půdu. Podle nich nás bohové vykázali už dávno a my bychom s nimi neměli žít v jednom městě. Ten chrám postavili proto, aby si částečně udobřili aspoň Poseidona.

Říká se, že on je otcem naší rasy. Prý měl deset synů, kteří dali život naší rase. Ale jen jeden jediný se stal královským, jeho syn Titán. Založil náš rod. S pomocí jeho krve jsme mohli vládnout všem Atlanťanům. Dá se říci, že nejsme ani lidé, ani bohové, ale spíš polobohové. Vznikli jsme ze spojení člověka a boha.

Dostala jsem se až na poslední schod. Teď nemůžu vycouvat, když jsem došla až sem. Je čas konat skutky. Matka se snažila očistit náš rod a já dělám totéž. Jednou, až budu starší, vrátím Atlanťanům jejich pravé jméno. Budu se muset nechat obětovat pro jejich dobro. Nevím, jestli mi za to budou vděční, jak se k tomu postaví, ale najde se pár jedinců, kteří toho možná budou litovat. Stačí jen, aby se drželi rad mé babičky, a moje oběť nepřijde nazmar.

V chrámu panoval studený vzduch. Otřásla jsem se. Moje krátké bílé krajkové šatičky rozhodně neušily švadleny pro chladnější počasí. Nadechla jsem se toho vzduchu. Štípal mě a bodal v plicích, ale zároveň jsem poznala jeho čistotu. S ním se mi do nosu dostala i vůně vonných tyčinek. Rozpoznala jsem levanduli, šalvěj, vanilku a ještě něco, co jsem nedokázala identifikovat.

Rozhlédla jsem se po zdech. Fresky rázem ožily. Aspoň mi to tak připadalo. Možná za to mohl kámen, s jehož mocí se všude vkrádal život. On dokázal oživit i mrtvolu. Tak se to o něm povídalo. Nikdy jsem ale nezkoušela probudit k životu mrtvého. Když jsem nějakou viděla, raději mě od ní odvedli.

Babička mi poté vysvětlila, že by se mrtví měli nechat spát. Nechtěla rušit jejich odpočinek. Z toho jsem vytušila, že za přítomnosti mě a kamene, jsou neklidní a pokouší se dostat zpět do svého těla.