Uvězněná pod hladinou

❇Úsvit nekonečné naděje❇

Otevřela jsem oči a zase je opět zavřela. Takhle jsem to udělala několikrát, dokud jsem si opravdu nepřiznala, že se tohle všechno děje. Opravdu jsme konečně po dlouhé době dopadli na půdu Atlantidy. Musela jsem si zvykat, jako všichni ostatní, abych si přivykla na tak silnou záři, jaká panovala na tomto místě. Od úst mi stoupaly mráčky páry z horka.

Ostatní se okolo mě šťastně rozhlíželi. Atlantida jim novýma očima připadala mnohem krásnější než teď. Duhovky jim zářily šťastnými a radostnými světélky. Poskakovaly jim a stále více se zvětšovaly. Freya si na místě radostně poskočila. Všechno okolo nás se blyštělo, třpytilo a světélkovalo. Na světě nyní zůstalo jen dobro a radost. Ve vzduchu vibrovala energie. Nasála jsem ji do sebe a pocítila nový příval štěstí. Lissa překvapeně zamrkala.

Pozorovala, jak se skleněné věže lesknou, odrážejí vycházející zlatavé paprsky. Tyčily se až k nebi, jako by ho samy chtěly probodnout, dostat se na povrch k lidem, osvobodit se ze svazující samoty. Zrcadlily se v nich naducané modré mráčky s narůžovělým odstínem. Nebe pomalu bledlo, síla měsíce se vytratila. Červánky převzaly kontrolu nad celou Atlantidou. Rudý příslib, tentokrát neznamenal prolitou krev ani válku, nyní sliboval nový začátek a oslavoval ty, kteří při záchraně svého domova padli. Chantal se ošila a ukázala prstem k obloze.

„Opět zde panuje jiné časové období než na ostrově a ve světě lidí. Nahoře je den a noc a tady svítá. Je to tak krásné, znovu tohle vidět. Myslela jsem, že se tohohle nedožiju, že nikdo nesplní tenhle úkol. Všimli jste si vůbec, že jen ty věže zůstaly neporušené?" blábolila dál, stále okouzlená ze svého výhledu. Uchechtla jsem se.

Před pár dny, když jsem navštívila Atlantidu, právě vzkvétala na vrcholu svých sil. Chrám Poseidona se znovu opravil. Zářil bílým mramorem jako jizva pro oko. Až na ulici se z něj linula vůně levandule a vonných tyčinek. Dámy se procházely ve vlajících šatech a s vlasy svázanými do bohatých účesů. Nikomu nic nechybělo, všichni si žili na vrcholu blahobytu. Co z tehdejší slávy zbylo teď?

Nic, jen trosky. Válely se všude. Chrám Poseidona ležel rozborcený. Některé kvádry stále držely svůj původní tvar. Po kvádrových kostkách z paláce zbyl jen prach a popel. Před třemi tisíci lety se zde proháněl ohnivý had. Rozzuřené plameny stravovaly každý kout, nikdo z jejich běsnění neutekl. Rozbouřená masa vody poté všechno smetla do oceánu. Nebrala si servítky. Lidé s popáleninami ohrožující život se nakonec utopili. Z vody se už nikdy nedostali, pohřbila je do svého objetí.

Dívala jsem se na místo zkázy pod kobaltově modrou oblohou v paprscích zářivého slunce. Lilie se obtáčely okolo trosek, jako by je chtěly obalit, poskytnout jim přístřeší, než se všechno znovu vrátí do pořádku. Jak ironické. Dřívější chlouba starověkého světa si ležela v troskách pod nánosem tisíciletého prachu. Jen příroda zůstala při starém. Z hor se však do města odvalilo pár kamenů. Vlnky na jezeře se ani nezavlnily, nehrály si jako tehdy. Příroda v Atlantidě se zdála svéráznější a divočejší než kdy jindy.

„Atlantida padla do prachu. Její dřívější odkaz se můžeme pokusit vzkřísit, nikdy však všechno nevrátíme zpět do starých kolejí," zamračila se Lissa. V očích se jí zklamaně zablýsklo. Očekávala něco víc než jen trosky. Ale co může zbýt po něčem, kudy se přehnala světová apokalypsa? Pusto a prázdno.

„Všechno se dá napravit, Lisso, všechno. Stačí jen přemýšlet, nedělat ukvapené závěry, nefňukat a dát se do práce. Co bys dala do pořádku jako prvního?" pokárala ji Chantal měkkým hlasem.

„Já... ani nevím. Možná celé město. Je mi líto, že zrovna náš domov skončil takhle. Atlanťané si to možná zasloužili, ale domov, který nám stvořil Poseidon, ne. O domov bychom se měli starat, jak nejlépe umíme, abychom se v něm cítili bezpečně. Útulně. Přirozeně. Nejlépe. Aby to bylo místo, kam nás bude srdce táhnout, i když budeme nekonečně daleko. Aby se tomu dalo říkat domov," Lisse se z očí vykutálelo pár slz.