Uvězněná pod hladinou

❇Mír v záři slunce probouzí se❇

 Seděla jsem s Dianou na polštářích v paláci v ženském salonku. Ven vedl mramorový balkon se zatočenými sloupky, odkud jsem pozorovala zahradu. Po téhle části paláce se plazily popínavé růže. Voněly až sem. Vlasy vyčesané do zatočeného drdolu mi čechral jemný vítr. Sledovala jsem linii náhrdelníku, který jsem našla na podlaze. Patřil královně Lioness. Nejdříve jsem ho nabídla Dianě, ale ta ho zdvořile odmítla, protože v ložnici královny Lioness našla její nejoblíbenější.

Byl ze stříbra. Na jeho konci se houpal srpek měsíce obtočený okolo velkého akvamarínu. Na prstě se mi vyjímal Atlantský kámen. Už se neblýskal, protože všechny své úkoly splnil. Teď už čekal jen na dalšího majitele, aby mu mohl ukázat mé vzpomínky. Uhladila jsem si látku heboučkých šatů. Na ramenou je držela špagátová ramínka z hedvábí. V pase je stahoval pásek ze stříbra se znakem Atlantidy. V kaskádách spadaly až dolů. Pod nimi se schovávaly sandály zdobené korálky a stříbrnými řetízky. Ve vyčesaných vlasech mi seděla korunka.

Diana si právě urovnávala svou korunku - starší než ta má po matce. Nosila ji královna Lioness předtím, než se stala královnou a starý král zemřel. Byla jednoduchá a ze zlata, ale tentokrát se smaragdy. Ve splývajících nachových šatech se zlatými ornamenty vypadala jako opravdová princezna.

Moje sestra se k nám dnes nepřipojila. Už přes několik dní seděla ve své komnatě, kterou jsme jí přidělily, než se vrátí do svého světa. Pustila k sobě jen sloužící s jídlem a babičku, jež se vrátila s ostatními Atlanťany. Jen ona jediná Mie rozuměla. I když se neznaly, Mia k ní ihned přilnula.

Před očima mi vyvstaly hrůzy z posledního týdne. Mnoho dalších přišlo o život. Chantal truchlila za svou sestru. Neustále trávila svůj čas u hranice, která před několika dny vyhasla a popel odnesl vítr po celé Atlantidě. I Nickovo tělo pohltily plameny. Pozorovala jsem, jak pomalu stravují jeho tmavé vlasy. Zemřel. Jeho život si odnesla smrt.

Z jeho zrady i ztráty se mi stále svíralo srdce. Když zjistil, že David se proměnil v popel, propíchl si hruď. Toužil být se svou milovanou Madeleine. Sestra ho opustila. Nikdo jiný už mu na světě nezbýval. Pro něj se to stalo největší volbou.

Diana se na mě usmívala. Její tělo se zdálo celé. Nevypadala jako pableskující duch. Stála tady přede mnou živá a zdravá. Moiry jí umožnily užít si zasloužený život, který promrhala. Chantal stále klečela nad tělem své mrtvé sestry. Po tvářích jí klouzaly křišťálové slzy, které dopadaly na Sarinninu ránu. Z její hrudi vylétla průhledná postava nádherné dívky s krutým výrazem v očích.

Chantal tvrdila, že Sarinnu posedla Dhalia. Její duše si prodrala cestu z podsvětí zpět na zemský povrch, aby se pomstila své sestře. Všechno jen kvůli tomu, že se král jako první zamiloval do Lioness a ne do ní. Nemohla unést svou porážku. Nestačilo jí to, že potopila Atlantidu na dno oceánu. Musela získat i probodnuté srdce své neteře Diany.

Mému strýci Davidovi se tohle všechno vyvíjelo jako nejlepší nápad, jak Atlanťany znovu potrestat. Jejich zájmy se však lišily. On toužil pomstít královnu Lioness, protože ji manžel zradil. Ostatní Atlanťany nenáviděl kvůli tomu, že i díky jejich nezájmu se Atlantida stala krvavým dějištěm. Uvěznění nás pod hladinu pro něj znamenalo jen předehru, která končila zotročením všech. Chystal se Dhaliu v nejbližší době zradit a poslat ji zpět do podsvětí.

Za mnou se ozvalo vzteklé zaryčení. Okolo nás leželi mrtví Atlanťané. Dhalia je pozabíjela všechny sama, když se začali vymaňovat z její moci. Nechtěli bojovat s ostatními, takže rychle jejich život ukončila. Další vyhaslé životy. Zbytečně.