Uvězněná pod hladinou

❇Příběh do počtu❇

 Seděla jsem na zemi u stolu. Přede mnou ležel vychladlý čaj. Ani jsem se ho nedotkla. Pořád jsem přemýšlela o tom, co mi to vlastně řekla Lissa. Zavedla mě sem, protože se mi snažila vyprávět nějaký příběh. Zatím jsme se k tomu ale nedostali. Ostatní si v klidu šli po svém. Já jsem hleděla před sebe. Jen občas jsem zvedla hlavu, když se ozvalo tuhé skřípání, které mi trhalo uši.

Brandon si v rohu brousil svůj meč do ostré špičky. Při tom zvuku, který vydával, mi tuhla krev v žilách. Proč to musí brousit teď? Skřípalo to jako starobylé dveře. Přitiskla jsem si ruce na uši, což aspoň na chvíli ten zvuk zjemnilo. Prohlédla jsem si meč pořádně.

Byl takový štíhlý, žádný tlustý jako zbraně válečníků ve středověku. Připomínal mi kord, ale tohle se mi zdálo větší a ostřejší. Meč mi házel odlesky do očí. Jeho rukojeť zdobila rytina ze stříbra v podobě znaku Atlantidy s bílými a modrými kameny. Odhadovala jsem, že bych to neunesla, kdybych to vzala do ruky. Neprošla jsem si výcvikem jako Brandon.

Z vedlejší místnosti se vynořila postava Astrid. Nakráčela si to ke mně. V ruce svírala podlouhlý nůž, který se rozhodně nepodobal tomu na krájení ryby. Nejistě jsem si prohlížela jeho ostrou špičku, která se v přítmí slunce zaleskla. Jeho černá rukojeť působila neškodně, ale v rukou Astrid se rozhodně proměnila ve smrtící zbraň. Položila ji na zem vedle sebe. Nedůvěřivě jsem si zbraň prohlížela. Astrid se podívala, kam můj pohled směřuje.

Pozvedla nůž do rukou. „Tomuhle se říká katana. Díky své postavě nejsem schopná udržet meč a ani se mi jeho stavba nelíbí. Jako malá jsem hledala zbraň, která by mi padla přímo do ruky. V matčině skříni jsem našla katanu."

Mé obočí vyletělo vzhůru. Něco mi asi ucházelo. Proč by si matka Astrid schovávala katanu ve skříni? „Na co je tvé matce katana, když se nikdy neučila bránit? Do vaší rodiny se jen přivdala, takže se to nikdy neučila."

Astrid po mně vrhla pobavený pohled, jako by mě to, co teď řekne, mělo vyvést z míry. „Ach ano, neučila. Ale žila v době, kdy nás lidi uvězňovali pod hladinou. V době vzpoury oslavila dvacáté narozeniny. Už se znala s otcem a on si přál, aby u sebe měla zbraň, kdyby se něco stalo jí a její rodině. Použila ji jen jednou, když do jejich domu vtrhli ozbrojení muži se zástupem úředníků. Probodla jednomu z nich hruď. Říká, že toho nelituje, protože oni jí to poté oplatili. Zastřelili jí sestru."

Vykulila jsem oči. Já jsem během takzvané vzpoury a revoluce přišla o matku a otce. Astrid nikdy nepoznala svou tetu, její matka oplakává mrtvou sestru. Jaká to pro ni musela být rána, když ji viděla ležet bezvládnou na podlaze jejich domu? Dokázala jsem si to živě představit.

Občas se mi ve snech zjevuje postava matky. Leží v mokrém písku, nohy jí omývá zpěněné moře. Sténá a křečovitě se drží za hruď. Já klečím vedle ní, prosím ji, ať neodchází a zůstane ještě chvíli s námi, protože ji potřebujeme. Ona se na mě podívá očima. Skoro stejnýma jako mám já. Černé jako neproniknutelná noc. Ještě naposledy světélkovaly.

Z posledních sil šeptá svá poslední slova. Natahuji uši, abych ji slyšela, ale její slova pro mě nemají význam. Nerozumím jim, jako by mluvila v naprosto cizí řeči. Skláním se nad ni. Moje ohnivé vlasy nám poskytují bezpečný závoj. Nikdo nás neslyší. Krev prosakuje stále více. Zachvátí mě bezmoc a panika. Nechávám ji zemřít.

Uvnitř mě spaluje bezmocný žár. Z očí se mi hrnou lítostné slzy. Už jí není pomoci. Zemřela. Na šatech se jí skví rudá skvrna. Zhluboka se nadechne. Zní to sípavě, jako by prosila o slitování. Věnuje mi poslední pohled. Poté její oči zhasnou. Z dlaně mi vypadne její ruka a ona odejde na věčný spánek.