Uvězněná pod hladinou

❇Skutečný úsvit❇

Vyklouzla jsem potichu z jeskyně. Snažila jsem se působit co nejtišeji, aby mě nikdo nechytil. Věděla jsem, že by mi Brandon nedovolil, abych se jen tak bez jeho vědomí vydala ven, když jsem ještě před dvěma dny ležela na lůžku bez možnosti pohybu. Vlastně jsem nevyklouzla, spíše jsem se vyplížila jako zloděj, který utíká před svým trestem. Ale já jsem nic neprovedla. Jen bych měla pořádný průšvih, kdyby mě chytili. Nic jiného ale od nich nemůžu očekávat. Snaží se mě chránit.

Podívala jsem se na nebe. Přede mnou se odehrávalo to, co jsem chtěla zažít už hodně dlouho. Toužila jsem po tom, abych mohla spatřit tuhle krásu. Východ slunce jsem pozorovala jen přes hladinu. Ani tam jsem ale nerozeznala všechny barvy, ale jen náznaky. Takové rozpité obrysy, které jsem moc nerozluštila. Barvy smíchané dohromady se zobrazily na hladině. Uvnitř toho jsem si párkrát všimla i velké žluté koule stoupající na oblohu.

Usmála jsem se na to přede mnou. Užívala jsem si, jak se mi písek lepí na mokré nohy. Křupal mi pod nohama. Do bosých nohou se mi zapíchlo i pár ostrých hrotů, které ihned odpadly, když jsem je zvedla. Ale tohle bylo skutečné. Tohle všechno nebyl sen, i když se tak zdál. Mohla jsem si klidně nabrat do ruky zrnka písku. Taky jsem to udělala.

Nabrala jsem si do dlaně hrst písku. Nebyl bílý jako ten, který se válel na pláži pro lidi. Tahle prý je odříznutá od ostatních, aby se sem nikdo z nich nedostala. Oddělili nás od nich. Proč by ne? Mysleli si o nás, že jsme zrůdy. Někteří, spíše většina, nás za to i považovala. Odtrhla jsem se od svých myšlenek a rozhodila písek po okolí. Snášel se k zemi jako sprška deště. Pár z nich mi dopadlo i do vlasů. Na pláži se rozlehl můj smích.

Teď jsem se ocitla tady. Nad hladinou. Ve skutečném světě lidí, kde neplatí žádné omezující starověké zákony. Mohla jsem se svobodně rozběhnout, aniž by mě někdo omezoval. Vypadala jsem jako blázen, ale nevšímala jsem si toho. Na chvíli jsem se ocitla sama sebou, aniž by mě někdo omezoval ve vlastních rozhodnutích.

Se zvonivým smíchem jsem se rozběhla k moři. Nikdo mi v tom nebránil. Dlouhým skokem jsem se přenesla přes zbývající metry, jež nás odlučovaly. Rozpřáhla jsem ruce a nadechla se slaného vzduchu smíchaného s tím, co přinášel vítr z města. Štípaly mě v nose. Kýchla jsem. Silná kořeněná vůně mě skoro ochromila.

Dopadla jsem do vody a zabořila se do měkkého mořského dna. Voda se rozcákla všude kolem. Zasáhla mé letní šaty, do kterých mě navlékla Astrid, a zrzavé vlasy skončily mokré. Oklepala jsem se. Kdyby tu byl někdo z mých přátel, nadával by na to, jak jsem ho zamokřila. Ale já jsem byla šťastná, protože všechno, co jsem teď zažívala, je skutečnost. Na chvíli se mohu odpoutat od problému. Ponořila jsem hlavu do moře.

Před očima se mi vyjevil celý podmořský svět. Odplavala jsem dál od břehu. Moře mi naznačovalo, kam bych neměla plavat a odnášelo mě proudem dál. Já jsem toho ale nedbala. Použila jsem svou sílu, abych se dostala těsně nad hladinu. Dva metry pod sebou jsem zahlédla slabé jiskření. Hladina mě tak varovala, ať se k ní raději ani nezkouším přiblížit, jinak dopadnu jako minule a možná i hůř. Z toho zážitku mi doteď naskakovala husí kůže.

Poležela jsem si dva dny pod pečlivým dozorem Chantal a Lissy. Lissiane mě neustále zásobovala svými čaji, ze kterých se mi motala hlava a působily na mě svými spacími účinky. Bránila jsem se, aby to do mě opakovaně necpala, ale vytáhla na mě to, že bych se takhle nepostavila ani na vlastní nohy, abych mohla jít za svou sestrou.

Teď se mi ale konečně podařilo utéct. Načerpala jsem víc energie, než jsem měla na začátku našeho malého výletu. Víc energie, než jsem za celý svůj život měla. Takovouhle by mi dokázal propůjčit jedině kámen. Ale tahle mi vydrží déle, protože ji pohání nedočkavost na to, abych konečně spatřila svou sestru. Zatím jsem ji vnímala pouze poutem a ona nevěděla nic o našem světě ani našich rodičích. Žila jako obyčejná dívka.