Uvězněná pod hladinou

❇Setkání❇

Rozhlížela jsem se kolem sebe. Netušila jsem, kde jsem se to objevila. Kolem mě se do výšky rozpínali nějací obři. Přišla jsem blíže k nim. Přitiskla jsem se k jejich hnědému tělu. Škrábala to. Oni se ale nežili, netlouklo jim srdce, nedýchali.

Zvedla jsem hlavu do výšky. Nahoře ševelil tichý větřík. Pohrával si se zeleným listy. Listy, listy. Tohle nejsou obři, ale stromy. Srdce mi začalo radostně bít. Nenacházím se pod hladinou, ale nad ní.

Dostala jsem se ke své sestře. Stačilo jen následovat naše pouto. Natáhla jsem ruce před sebe. Stříbrná nit se přede mnou nezhmotnila. Zklamaně jsem vydechla. Jak se zdá, nebude to tak snadné, jak to vypadá.

Tvář mi ovál studený vítr. Hledala jsem něco teplého, co se nosí tady u lidí. Babička to občas vytahovala z truhly se vzpomínkami. Říkala tomu svetr. Po mých pažích ale nic neviselo. Nahmatala jsem jen hebkou, jemnou látku bělostných šatů.

Sahaly mi až pod kotníky. Trochu jsem je nadzvedla. Pod nimi se schovávaly kožené sandály s barevnými korálkami. Sáhla jsem si na hlavu. Drobné pramínky ohnivých vlasů mi rámovaly obličej a zbytek byl zapletený do drdolu. Měla jsem v nich posazenou svou korunku. Na prstě se mi blýskal Atlantský kámen. Opět se třpytil.

Vítr mi za zády šuměl. Stiskla jsem si živůtek. Ve vzduchu jsem cítila něco, co tady nemělo být. Zlo a strach. Proč mě teď na každém kroku provází právě tyto dvě negativní emoce? Zavřela jsem oči a nechala se ukonejšit zvuky přírody.

„Neboj se, jdi dál. Až dojdeš na konec, poznáš ukryté tajemství tohoto lesa," našeptával mi tichý hlas. Pokrčila jsem rameny. Intuice mi říkala, ať ho poslechnu, i když se mi srdce a mysl svíraly strachem.

Tak a dost! Jsem Crystaline Atlantská, je ve mně duše princezny Diany a polovina ze samotné královny Lioness. Ona sama by se takhle nechovala, nenechala by se ovládnout strachem poté, co dokázala. Musím se vzchopit a následovat své předky. Náš rod se vyznačoval tím, že jsme nastavovali život i pro ty, kteří nás zavrhli, abychom dokázali, že nejsme jako král, co je zradil.

Rozešla jsem se do srdce lesa. Cítila jsem se s ním nějak propojená, i když mám blíže k vodě. Odmala jsem naslouchala toku a bouření vln. Pozorovala jsem, když o hladinu narážely kapky. Ono mi vlastně nic jiného nezbývalo, když jsem celý svůj dosavadní život strávila ve vězení.

Netoužila jsem po pomstě jako většina z naší rasy. Lidem jsem to nezazlívala. Báli se nás. Sama jsem se několikrát lekla starších lidí, kteří měli až moc tmavé nebo barevné oči. V jedněch očích jsem zahlédla i plamínky nenávisti a vzdoru. Babička povídala něco o tom, že Atlanťané chystají vzpouru, ab vyvraždili celou lidskou rasu.

Natáhla jsem ruce před sebe. Kámen ze sebe vydával oslepující světlo. Zakryla jsem si obličej rukama. I přes zavřené oči jsem vnímala tu ostrou modrou zář. Měla jsem pocit, že snad oslepnu. Celý svůj život jsem byla zvyklá spíš na tmu a ne na neonová světla, která mě takhle oslepí.

„Ne, ne, ne, moje oči!" vykřikla jsem.

Nejsem žádná hysterka, ale potřebovala jsem ze sebe ventilovat tu bolest z té záře. Pomalu jsem klesala na kolena. Chytla jsem se trávy. Potřebovala jsem oporu, ale byla jsem tu sama. Co to říkal Brandon? Naším úkolem je chránit tebe, princezno Atlantská. Strážci byli v utajení, ale přišel čas na to, abychom šli s pravdou ven.

„Lisso! Brandone, prosím, potřebují vaši pomoc," schoulila jsem se do klubíčka.

Čekala jsem na ně. Potřebují čas, aby mě dokázali najít. Záře ustávala, kámen se pomalu klidnil. Vyčerpaně jsem si oddechla a nasála do plic čistý vzduch. Opět se mi vracela životní síla, ale nemohla jsem vstát. Byla jsem příliš vyčerpaná. Na chvíli zavřu oči, jen na malou chvíli.