Jeho Dcera

Kapitola 12

Příštích pár týdnů byl nejvýznamnější událostí nebelvírsko-havraspárský zápas va famfrpálu. V půli listopadu přišel podzim s větry a plískanicemi. Cesty do skleníku na hodiny bylinkářství s profesorkou Prýtovou se tak neobešly bez mokrého oblečení, nebo, pokud jste patřili k vyšším ročníkům, bez odpuzovacího kouzla. Na Polyxenino zmrtvýchvstání se pomalu zapomínalo, vršily se na ně nové problémy a drby. Ačkoli se po ní stále sem tam někdo podíval, bylo to spíše výjimečné a pomalu se stávala jednou z mnoha bradavických studentek, proti čemuž nijak neprotestovala. Teprve na přelonu listopadu a prosince se stalo něco, co narušilo příjemnou jednotvárnost školního roku. Při večeři ve Velké síni se náhle otřásl jakoby celý hrad. Ne moc, ovšem dost na to, aby v síni zavládlo ticho a všichni se zaposlouchali. Náhle ticho prořízl ostrý výkřik. "To je orel." Zašeptala Hermiona. Také havraspárským stolem to zašumělo. Polyxena se usmála. "Něco se stane. Uvidíte." Odtušila a zadívala se na strop. "Už se stalo." Odpověděl nervózně Ron. "To byl jen začátek." Oponovala Pol. "Proč myslíš?" Zeptal se Harry. "Nevím. Ale proč by se jen tak třásl hrad a křičel tu orel? Navíc podle zvuku pořádný orel. Tohle není jen tak. Nebo se to tu takhle třese každý rok?" Obrátila se k Fredovi a Georgeovi, kteří se projednou tvářili vážně. "Ne. To rozhodně ne." Odpověděl Fred. "Ještě nikdy se to nestalo." Ozval se jeden sedmák od sousedního, mrzimorského stolu. "Nic podobného nebylo ani v Bradavických dějinách." Doplnila Hermiona. Polyxena pokrčila rameny a vytáhla si z vlasů Médeiu. Ta jen vyplazovala a zatahovala jazyk, jakoby se snažila zachytit pach křičícího orla. "Podívej se po hradu." Požádala ji Pol hadím jazykem. Médeia sklouzla z jejích rukou a v nekonečných smyčkách se odvinula pryč.

•••

Když později odcházeli do svých ložnic, znovu vykřikl orel, ale tlumeně, jakoby z velké dálky. I přesto se všichni na okamžik zastavili a čekali. Po chvíli se dali znovu do pohybu a bez dalších příhod došli až do svých ložnic. Když polyxena usínala, náhle se jí vybavila vzpomínka, z hodně raného dětství.

•••

Bellatrix Lestrangeová seděla na kraji postele, ve které ležela malá dívenka. "Vyprávěj mi něco," přemlouvala ji dívka. Bellatrix se usmála a přiložila jí prst na ústa. "Tak poslouchej." Dívka horlivě přikývla a zavrtala se do peřin. Bellatrix si dlaní urovnala sukni a zacala. "Před dávnými časy, kdy ještě nebyly Bradavice, žili čtyři přátelé. Dva kouzelníci a dvě čarodějky." Dívka už otevírala ústa, aby se zeptala, ale zarazila se. Bellatrix by přestala vyprávět, a to nechtěla. "Jmenovali se Helga z Mrzimoru, Rowena z Havraspáru, Godric Nebelvír a Salazar Zmijozel. Společně postavili Bradavice, a říká se, že pod nimi ještě postavili něco jiného. Každý z nich tam měl mít místnost, kde by se nacházelo něco z jeho vlastnictví. Něco pro něj typického. Třeba Rowena z Havraspáru by tam měla svůj diadém." Tentokrát už to dívka nevydržela. "A kde ty komnaty jsou?" "To nikdo neví. Prý je hledalo mnoho lidí, studenti i zkušení kouzelníci, ale kdo ji našel, ten se nevrátil. Chrání ji totiž čtyři zvířata. Jezevec, lev, orel a had. Najít ty komnaty může pouze dědic jednoho ze zakladatelů Bradavic." Bellatrix dopověděla. "A proč je nehledají?" "Většinou už nežijí." "Většinou?" "Bellatrix chce říct, že žijí jen potomci Salazara Zmijozela. A ti komnaty hledat nebudou, aby se tam necourali mudlovští šmejdi a jiná špína." Pán zla vstoupil do místnosti a Belkatrix se rychle zvedla. "Dobrou noc, Polyxeno." Řekl její otec a spolu s Bellatrix odešel.

•••

Ještě než usnula, napadlo Polyxenu, jestli ten křičící orel nepatřil ke strážcům komnat.