Jeho Dcera

Kapitola 27

"V pořádku?" Polyxeniny oči se zúžily podezřením. "Proč se ptáš? Nahlásím mu to, je jedno co uděláš." Severus Snape se pousmál. "Zkoušet to můžu." Sedl si na podlahu vedle ní. "V pohodě." Ignorovala jeho zdvižené obočí a soustředila se na Médeiu, šplhající jí po širokém rukávu na ramena. "Niccc si zzz toho nedělej. Nezzzachránila bysss je." "O to nejde. Otcův deník, jeho duše je pryč. Musím ji najít." Odpovědéla jí hadí řečí. O něčem Brumbál ani Snape vědět nemusí. Médeia se jí na rameni napnula. "To je zzzlé." To mi povídej, blesklo Pol hlavou, když se Brumbál narovnal a otočil se k ní a profesoru Snapeovi. "Zkamenělí." "Překvapení. Nic jim není." Utrousila ironicky Polyxena. Brumbál se tvářil že to přeslechl a místo toho se zeptal: "Co jste tu vlastně v tuto dobu dělala, slečno Raddleová?" "Vracela se do ložnic." Odtušila Poly a začala si prohlížet nehty. Mohla jen doufat že se nezeptá odkud se vracela. "A kde jste byla?" Pol upevnila Nitrobranu. Samozřejmě tolik štěstí mít nebude. "Na procházce. V sovinci, u jezera a tak." Podívala se na něj. V tuto chvíli profesora lektvarů oba ignorovali, což vzápětí ukončilo profesorovo zakašlání. Zatímco Brumbál se na něj podíval okamžitě,  Polyxena si ještě chvíli prohlížela Brumbálovu tvář. "Myslím, pane profesore, že ani dcera Temného pána by nedokázala nic... takového. Ne v druhém ročníku." Brumbál se usmál. "Milý Severusi, já slečnu Raddleovou ani v nejmenším nepodezírám. Můžete jít, slečno." Pol se rychle zvedla a zmizela za rohem, aniž by věnovala jediný další pohled komukoli na chodbě.

•••

Ve škole se zpráva o dalším útoku roznesla dvakrát tak rychle, jako o tom prvním, nejspíše proto, že byl dvojnásobný. Na Polyxenu se opět upřela snad veškerá pozornost, což úspěšně ignorovala. No tak byla na místě činu, a co? Větší starosti jí dělal fakt, že ztratila otcův viteál, a nebyla schopná jej vycítit. Poznala by, kdyby byl nablízku. Vždycky to poznala. Při každém jídle se rozhlížela, ve společenské místnosti zůstávala co nejdéle na co nejnenápadnějších místech, při procházkách se snažila přiblížit co nejvíce studentům. Obzvlášť to poslední bylo těžké, protože se jí všichni vyhýbali. Vánoční prázdniny skončily a Pol stále nic nevěděla, což ji den ode dne víc a víc deprimovalo. Dokonce ani Médeia nic nenašla. Pol téměř nezaregistrovala Hermioninu nepřítomnost v hodinách a  úkoly dělala jen aby se vyhnula trestům. Teprve po několika týdnech, když ve společenské místnosti seděla s Harrym a Ronem u krbu a psala úkoly, ucítila náhle zvláštní sykot. Ten deník. Byli již skoro hotovi, a tak Pol syčení ignorovala a doufala, že jej Harry později vytáhne.