Jeho Dcera

Kapitola 24

Druhý den ráno se Pol vzbudila za svítání. Tiše se oblékla do jednoho z hábitů, který za ní vlál podobně jako za Severusem Snapem. A samozřejmě měl kápi. Tu si nasadila, nerada chodila bez ní. Médeia se schovala v jednom z jejích širokých rukávů a cestou do umývárny Ufňukané Uršuly ani necekla. Když vstoupila do Uršulina království, rozhlédla se. Nijak ji nepřekvapilo, že je prázdná. Uršula byla většinou zavřená v nějaké kabince a bylo ji spíš slyšet než vidět. Ale tentokrát nic. Ticho tak zvonivé, až skoro nepříjemné. "Uršulo?" Vytáhla hůlku. Kde by se Uršula mohla toulat? "Uršulo ozvi se. Chci se jen na něco zeptat." Pomalu otvírala jednu kabinku po druhé. Ve třetí bublal mnoholičný lektvar, ale jinak nic. U předposlední kabinky se znovu zarazila. Ne, stále ticho. Zkontrolovala i zbývající kabinky, obešla umyvadlo a skrčila se, aby ji nebylo vidět. Do umývárny totiž někdo vešel. Slyšela rychlý dech a přímo si dovedle představit vyplašeného studenta nebo studentku, plížící se na toalety. Ale proč se plíží? Náhle se ozvalo cáknutí a spláchnutí, následováno dusotem běžících nohou. Pol se zvedla a zahlédla jen černý hábit mizící ve dveřích. Bradavická uniforma. Náhle se ozvalo zaječení a z jednoho záchodku se s mohutným gejzírem vody vyřítila Uršula. "Ty!" Ukázala na Pol prstem. "Proč po mně házíš knížku?" "Proč bych po tobě měla něco házet? Cokoliv?" Zeptala se opatrně Polyxena. Pak jí plně došlo co Uršula řekla. "Jakou knížku?" "Nevím," odsekla Uršula a s hlasitým vzlykotem zmizela v poslední kabince. Pol opatrně zamířila k záchodu, ze kterého předtím vylétl gejzír. Před kabinkou se skutečně válela knížka. Ošoupaná, stará a známá. "...uložil jsem do ní část své duše..." Rychle knížku zvedla a skryla do hábitu. Pak zmizela na chodbě směrem ke Komnatě nejvyšší potřeby. Trocha soukromí bude rozhodně třeba.

•••

Když za sebou Pol zavírala dveře komnaty, už na ni čekal stůl s kalamářem a brkem. Vytáhla deník a letmo jím zalistovala. Nic. Ani voda, i když by měl být mokrý. Stále plně zaujata knížkou usedla, vzala brk a napsala: "Jmenuji se Polyxena Elladora Raddleová." Chvilka čekání. Nakonec věta zmizela a místo ní se objevila jiná věta. "Slyšel jsem o tobě, dcero." "Od koho?" "Dívky, která tento deník psala před tebou." "Tajemný jako vždy. Nejspíš z tebe měla noční můry, když se pokusila tě zničit. Velmi dětinským způsobem, možno dodat." "Jsi skutečně moje dcera. Poznávám svůj humor." "Chodíš kolem horké kaše. Kdo je ta dívka? Nejsem Brumbálova hračka, nepoběžím za ním." "Nauč se respektovat rozkazy." Tady Pol frustrovaně zafuněla. "Nejde o rozkazy. Jde o to, že si ta holka pamatuje. Příště by mohla zajít za Brumbálem." Její otec, tak jak ho znala, byl rozumnější. Mnohem. "Nebude mluvit. Bojí se následků." "A myslíš že odolá Nitrozpytu? Nebo Veritaséru? Stačí podezření a správně přitlačit a dostanou z ní úplně vše." "Pak bude na tobě, abys tuto část mé duše skryla." "Bolí mě z tebe hlava." Povzdechla si Pol, ale nenapsala to. Pouze schovala deník zpět do rukávu a vydala se k jezeru na školních pozemcích.