Jeho Dcera

Kapitola 18

V umývárně nebylo na první pohled nic zvláštního. V poslední kabince fňukala Ufňukaná Uršula, okny prosvítalo sluneční světlo. Nic nenaznačovalo, že před umývárnou leží zkamenělá dívka. Pol něco zamumlala a přejela hůlkou přes celou místnost. Nic se nestalo. Schovala hůlku a spolu s ostatními začala prohledávat celou místnost. Brumbál také vyzkoušel nějaká kouzla, ale opět bezvýsledně. Náhle Harryho něco napadlo. "Uršulo?" Došel k poslední kabince a nejistě zaklepal. "Co chceš?" Vylítl z kabinky duch. "Neviděla jsi tu něco? Dnes večer?" "Ne. Seděla jsem na potrubí a přemýšlela o životě a smrti." "Aha." Harry si nemohl pomoct. Jeho hlas prozradil jeho zklamání. "Ale něco jsem slyšela." Ozvala se náhle Uršula. "Takový syčivý hlas. Ale mluvil nějakým neznámým jazykem." Polyxena zasyčela v hadí řeči. "To je ono." Užasla Uršula. "Já říkala, že se bude něco dít." Konstatovala Poly s pochmurným sebeuspokojením. "A rozhodně to nebude hezké." "Uršulo, nevíš kdo to byl?" Zeptal se Harry. Uršula jen zavrtěla hlavou a zanořila se zpět do záchodku.

•••

Později Pol seděla ve společenské místnosti a pozorovala vyhasínající oheň. Bylo hodně po půlnoci, místnost byla prázdná, a její jedinou společností tak zůstávala Médeia. "Vzzzpomínej. Jsssem sssi jistá,  že něco nazzznačil. Nechal. Jako ten medailon." Syčela jí Médeia do ucha. Pol nahmátla velký, těžký medailon s do hada stylizovaným S, znakem Salazara Zmijozela, rodinným dědictvím a skrýší. Skrýší pro část duše jejího otce, tajemství nejvyšší, sdílené pouze mezi otcem a dcerou. Její mysl se zatoulala k dobám dávno minulým, a náhle jí vytanula zdánlivá maličkost. Pevně medailon stiskla.

•••

Dívenka, sotva sedmi - osmi letá, běžela chodbou. Před jedněmi dveřmi se náhle zastavila, odhrnula pramínek černých vlasů za ucho, zhluboka se nadechla a zaklepala. "Dál." Ozval se z místnosti chladný, vysoký a syčivý hlas jejího otce. Zatlačila na kliku a vstoupila. "Chtěl jsi mě vidět, otče?" Pán zla stál spolu s vysokým, bledým mužem se špičatou tváří a dlouhými světlými vlasy u stolu. Oba se k ní otočili, světlovlasý se mírně uklonil. Všimla si, že její otec drží v ruce starou, ošoupanou knížku. "Ano, Pol. Lucius spolu s Bellatrix a několika dalšími teď půjde vyřídit bratry Prewettovy. Říkal jsem si, jestli nechceš jít taky." "Samozřejmě že chci, tati." Téměř pohrdlivě odfrkla. "Vážně můžu?" "Ano. Lucius tě vezme s sebou. Jen co důkladně ukryje tento veledůležitý předmět." S těmi slovy vložil do Malfoyovy ruky ošoupanou knížku. "Máš zodpovědnost za to, že ta knížka zůstane nepoškozená, Luciusi. Nezklam mě." "To bych si nedovolil, můj pane. Spolehněte se,  je v naprostém bezpečí." Klaněl se Lucius Malfoy málem až k zemi. "Tak dobře. Běžte." Mávl rukou Pán Zla. Pol počkaka, dokud Lucius nezmizel za rohem, pak hůlkou zavřela dveře a tichým "ševellisimo" si zajistila soukromí. Její otec se nad dovednostmi své dcery nepatrně pousmál. "Proč je ta knížka tak důležitá, otče?" Otočila se k němu dívenka. "A zůstane to tajemstvím? Jen mezi námi?" Sklonil se k ní její otec. "Už jsem snad někdy něco vyzradila?" Otázala se dívka uraženě, zvědavě a rozzlobeně zároveň. "Ne," zasmál se její otec. "To ne. Tak dobře." Souhlasil potom. "Ale jestli se to někdo dozví..." "Nedozví." Ujistila ho Polyxena. "Když mi bylo šestnáct, našel jsem vchod do jedné z tajemných komnat. Víš co to je, že?" Pohlédl na ni se zdviženým obočím. I přes fakt, že žádné neměl, bylo gesto naprosto jasné. "Samozřejmě. Teta Bellatrix mi o nich vyprávěla. Přerušil jsi nás." "Ano. Tetička Bellatrix si občas trochu moc pouští pusu ba špacír." Zasmál se Lord Voldemort a pokračoval. "Otevřel jsem ji, jako dědic Salazara Zmijozela jsem mohl, a začal jsem čistit školu od mudlovských šmejdů a krvezrádců, kterých tam tehdy bylo plno. Ale začalo se kolem trochu moc čmuchat a já ji musel znovu uzavřít. Jedna mudlovská šmejdka tenkrát zemřela." Pousmál se temně Pán Zla. "Ale nechtěl jsem to celé odepsat. Zjistit vše o té komnatě mi trvalo dlouhých pět let, víš? Tak jsem část své duše, své vzpomínky na komnatu, uzavřel do té knihy. Proto je tak důležitá. Chápeš?" "Ano tati." Odpověděla vážně dívka a v očích jí tiše planula inteligence a zároveň vážnost dospělých. "Tak běž. Lucius i Bellatrix si budou myslet, že nakonec nejedeš. A nezapomeň. Nikomu ani muk." Propustil ji její otec.

•••

Pol ve společenské místnosti jen zašeptala: "Ta knížka." Zbývalo zjistit kdo.