Jeho Dcera

Kapitola 32

Když Pol vstřebala to, co jí hůlka ukázala, rozhlédla se po chodbě. Ještě než stihla cokoliv udělat, uslyšela za rohem hlasy a kroky. Tiše a rychle vycouv9ala za roh, a jen poslouchala. "A jsi si jistý že je to tady Harry?" "Samozřejmě. Tady přece byl ten hadí král, vzpomínáš? To byl bazilišek, jsem si tím jist." "A myslíš že Polyxena o tom ví? Myslím, kde je zmijozelská tajemná komnata?" "Těžko říct. Je čitelná jako kámen." Pol se jen pousmála. Harry, Ron a někdo další. Nakonec našli správnou stopu. Pak se ozval hadí jazyk. "Otevři." Tichý zvuk, jak se kámen třel o kámen. "J-jejda. N-no, vypadá to, ž-že m-mě v-vlastně nepotřebujete. T-takže, j-já asi půjdu." "Můžete jít první." Vyzval Lockharta tvrdě Harry. Znovu se ozval zvuk kroků a sunoucí se zeď. Pol vyběhla, a zahlédla kousek od otisků drápů srážející se zdi. O pár vteřin později byla na tom místě znovu jednolitá zeď. Zamyšleně po ní přejela prsty. Jak to že šel tak najisto? A věděl o baziliškovi... Pol sevřela ruku v pěst a uhodila do zdi. Potter věděl víc než by měl. Mnohem víc. Přitiskla ucho ke zdi a chvíli tak zůstala. Když se uklidnila, odstoupila od zdi a sykla, stejně jako předtím Harry. "Otevři." Chvíli se nic nedělo. Pak se zeď nepatrně otřásla a začala se rozestupovat. Temná chodba, osvětlená pouze zeleně svítícími loučemi, se ztrácela kdesi za rohem. Polyxena se naposledy rozhlédla po chodbě a vstoupila dovnitř. Udělala dva kroky a zastavila se, nechala zeď aby se znovu zavřela a lehce pohladila Médeiu. "Co myslíš. Trefí Potter?" "Možžžná. Pokud má v sssobě dossst vzzzpomínek tvého otccce." Pol se jen ušklíbla a stáhla si z krku medailon. Ona ho dost měla. Znovu přikázala v hadím jazyce. "Otevři." Medailon se poslušně otevřel a vylezl z něj přízračný had, kobra. Sklouzla na zem a plazila se pryč. Pol ho následovala, s Médeiou na rameni a medailonem v ruce. Její predek skutečně postavil labyrint. Doleva, rovně, doprava, doprava, doleva, rovně. Kobra šla najisto, bez zaváhání vybírala z několika cest a Pol mohla jen obdivovat otcovu paměť. Bylo jisté, že bez tohoto průvodce by zemřely hlady. Konečně se před nimi objevily dveře. Kobra se ohlédla a zmizela. Pol zaklapla medailon a zavěsila si jej zpět na krk. V tu chvíli ji zasáhla otcova vzpomínka.

•••

Šestnáctiletý kouzelník, jehož bledou, hezkou tvář lemovaly černé vlasy stál v bradavické uniformě se znakem zmijozelu na hrudi před mohutnými dveřmi neurčitého materiálu. Možná kámen, možná železo. Byly zdobeny hady se zelenýma, podivně živýma očima. Pak chlapec promluvil v hadím jazyce. "Otevřete ve jménu Salazara Zmijozela, největšího z bradavických čtyř." Ozvalo se zasyčení, jako když utíká plyn a dveře se začaly otevírat...