Zakázaná láska (Delena)

25. kapitola

Pohled Damona

„Musím jít," řekla a pak utekla.

„Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?" zeptal se Nick.

„Včera se to trochu zvrtlo. Něco mi řekla a pak jsme se políbili, ale přišel tam Matt a mám podezření, že jí něco udělal, ale nevím to jistě. Dejte mi čas a já zjistím, co se tam stalo a on za to zaplatí," vystřelil jsem ze třídy a viděl jsem Elenu, jak jde ruku v ruce s Mattem. Otočila se a v jejích očích jsem viděl strach. Nechtěl jsem to ještě zhoršit, tak jsem radši šel pomalu za nimi.

„Ne, že si s ním sedneš." Slyšel jsem hlas toho debila. Nahnul se k ní pro pusu, ale ona se odtáhla a utekla do třídy. Prošel jsem kolem něj a šel do třídy za ní. Při tom jsem do něj strčil ramenem.

„Dávej pozor," vyštěkl naštvaně. Šel jsem si sednout před Elenu, a když Matt odešel, tak jsem se přemístil vedle ní.

„Tohle nesmíme dělat," pronesla a podívala se na stůl.

„Nemůže ti rozkazovat," pohladil jsem jí po ruce a ona zase sykla. „Promiň," omluvil jsem se potichu.

„To je v pohodě," odpověděla se zvoněním zvonku. Do třídy přišel Líska, takže jsme si museli stoupnout.

„Dobrý den, sedněte si," usmál se a pak začal zapisovat, kdo chybí. „Takže budeme zkoušet, co třeba Amber?" zeptal se, ona vstala a šla k tabuli. Zvednul jsem ruku a dal ji na tu její bolavou ruku. Vzal jsem rukáv a začal ho pomalu vysouvat.

„Damone," řekla Elena a chtěla mě zastavit, ale já jí to nedovolil a chytil její ruku volnou rukou.

„Chci se jenom podívat," vysvětlil jsem a odkryl tu modřinu. Za tohle zaplatí. Vzal jsem to tričko a zase ho stáhnul zpátky.

„Neřeš to," zašeptala potichu.

„Za tohle zaplatí, to mu jen tak neprojde," vyštěkl jsem potichu.

„Damone, nesmíš nic udělat, nesmím ti ani nic říkat, jinak to dopadne hůř než včera. Nevíš čeho je schopný. Ublížil by mě i tobě a to nesmím dopustit."

„Proto radši budeš s ním?" zeptal jsem se naštvaně.

„Jo, když tě udržím v bezpečí, tak jo," řekla odhodlaně.

„To nemůžeš myslet vážně," vyštěkl jsem naštvaně.

„Neruším vás?" zeptal se Líska.

„Rušíte." odpověděli jsme unisono.

„Vy mě taky, takže buďte ticho."

„My to musíme vyřešit," vyštěkl jsem, protože jsem byl vážně naštvanej.

„Co kdybyste si to šli vyřešit do ředitelny?"

„Když nám do toho nikdo nebude kecat tak klidně," odsekla Elena, byla taky naštvaná, ale já byl víc.

„Mám toho dost, buďte ticho oba dva," zařval na nás.

„Damone," podívala se na mě smutně.

„Ani na to nemysli," pohrozil jsem naštvaně.

„Můžete být konečně ticho?" zařval na nás učitel.

„Ne." Řekli jsme zase nastejno.

„Nebudete tu kecat, a jestli chcete jít do ředitelny, tak v tom můžete pokračovat," řval na nás. Vzal jsem Elenu za ruku a vstal. „Kam si myslíte, že jdete?"

„Jdeme do té ředitelny a nebojte, nezapomeneme pozdravovat," odpověděl jsem a pak jsme společně vyšli ze třídy. Celou dobu jsme byli ticho. Elena bez zaklepání vlezla dovnitř a já šel za ní.

„Co tu děláte?" zeptal se ředitel.

„Jdeme si spolu promluvit. Ve třídě jsme nemohli," vysvětlila Elena a otočila se na mě.

„Tak prosím," řekl a zase se podíval do počítače.

„Chápeš, že ti nedovolím to udělat?" zařval jsem na ní naštvaně.

„To nezáleží na tobě, ale na mě." Taky na mě řvala.

„Ale ano, záleží i na mě. Jde i o mě a já ti to prostě nedovolím."

„Prostě se do toho nepleť, nechci, aby ses do toho montoval." Jak to může říct? On jí ubližuje a ona nechce, abych jí nějak pomohl?

„Je to i moje chyba. Včera si tam nebyla sama a je to i kvůli mně, takže se do toho budu montovat."

„Pochop, že když se do toho budeš montovat, tak to jenom zhoršíš."

„Jestli se ještě něco stane, tak ho zabiju. Nenechám ho tohle dělat. To po mně nemůžeš chtít."

„Právě proto jsem nechtěla, abys to viděl," začala naštvaně pochodovat po místnosti a při tom se chytila za hlavu.

„To je neskutečný, jak můžeš být tak blbá, když už to takhle musím říct."

„Kdybys to neviděl tak bys to neřešil."

„Ale problém je ten, že já jsem to viděl a řešit to budu."

„Proč je to pro tebe tak důležitý?" zeptala se naštvaně.

„Protože tě miluju," zařval jsem na ní. „A vím, že ty mě taky, tak nevidím důvod, proč bych to měl trpět."

„Protože mě miluješ, tak bys to neměl řešit," zařvala na mě.

„Já to nebudu trpět."

„Tak uděláme kompromis," navrhla potichu.

„Fajn, jakej?" zeptal jsem se a čekal na odpověď.

„Na tom se dohodneme potom, teď už jdeme. Děkujeme za prostor a Líska tě pozdravuje," zahlásila Elena, vzala mě za ruku a pak se mnou vyšla na chodbu.

„Tak jaký je ten kompromis?" zeptal jsem se, když jsme šli ruku v ruce k naší třídě.