Zakázaná láska (Delena)

42. kapitola

Pohled Eleny

„... Jenom se prosím probuď, nebo mi aspoň naznač, že mě slyšíš," prosil mě Damon. Snažila jsem se pohnout prsty, prostě něco udělat, ale nic se nestalo, prostě to nešlo. Ponořila jsem se zpátky do tmy. Byla jsem tu sama. Prostě jenom já a nikdo jiný. Jediné, co tu se mnou bylo, byla bolest celého mého těla.

***

„Tak jak je na tom?" ozval se hlas mého bratra.

„Nenastali žádné komplikace, nic jiného vám k tomu říct nemůžeme. Nezjistíme nic do doby, než se probudí," odpověděl mu nějaký hlas. Chtěla jsem otevřít oči a říct mu, že jsem v pořádku, že si nemusí dělat starosti, ale bylo to, jako by to tělo nepatřilo mně a já nad ním neměla žádnou kontrolu. Prostě mě neposlouchalo. Opět jsem se ponořila do té hrozné tmy.

***

„Proč se ještě neprobouzí?" Slyšela jsem mámin hlas, který překypoval strachem. Měla hrozný strach a já jí chtěla ukázat, že si nemusí dělat starosti.

„Nevím, ale probudí se. Je silná, neměj o ní strach," utěšoval jí hlas mého táty, ale bylo na něm znát, že má o mě taky strach.

„Já vím, ale bych ráda, kdyby už se probudila, celou noc jsem nemoha vůbec spát, pořád jsem se probouzela strachem o ní," přiznala se a pak se rozplakala.

Chtěla bych jí setřít slzy z tváří, ale nemohla jsem to udělat. Proč mě to pitomé tělo neposlouchá a proč tak hrozně bolí?

„To my všichni."

„Nejhůř je na tom asi Damon," řekla po chvíli plačtivě máma.

Proč je na tom nejhůř? Chtěla jsem zařvat, ale nevyšla ze mě ani hláska.

„To máš pravdu, je..." pak se mi to rozplynulo. Chtěla jsem vědět, co se s ním děje, ale neměla jsem sílu zůstat v přítomnosti.

***

„Nech mě být, chci být u ní." Slyšela jsem Damonův hlas. Cítila jsem jeho dotyk na ruce.

„Musíš se trochu najíst a obléct," poprosil ho cizí hlas. Byla to nějaká žena.

„Nemusím, chci být u ní, až se probudí. Mami, nech mě tu u ní."

„Jdi se najíst, já tu u ní počkám, a kdyby se něco dělo, tak ti to řeknu," přemlouvala ho dál ta žena - teda jeho matka.

„Nemám hlad," odseknul jí a pevněji mi stisknul ruku.

„Už dva dny si nic nejedl."

Dva dny? To jsem mimo tak dlouho? To není možné? Nemůžu být tak dlouho mimo nebo můžu?

„To je mi jedno," řekl a já se znovu ponořila do tmy.

***

Cítila jsem na ruce, jak mě šimrají něčí vlasy. Pokusila jsem se otevřít oči a po velké námaze se mi to konečně povedlo. Podívala jsem se na člověka, který u mě seděl, a uviděla jsem Damona. Ležel u mě a asi spal. On u mě zůstal. Je tu a spí u mě. V očích se mi objevily slzy. On tu u mě zůstal. I když jsem byla mimo, tak on to stejně nevzdal. Je tu pořád u mě a nikam nešel. Jsem tak ráda, že je tu u mě právě on. Pomalu jsem vytáhla ruku zpod jeho hlavy. Ten pohyb ho probudil. Zděšeně se na mě podíval, a když viděl, že mám otevřený oči, tak se usmál a pevně mě objal.

„Jsem tak rád, že jsi v pořádku. Je mi to tak líto," řekl a dál mě objímal. Bolely mě žebra.

„Damone, to bolí," zaskuhrala jsem.

„Jasně, promiň," řekla a pustil mě.

„Co se stalo?" zeptala jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Až teprve teď jsem si všimla, že jsem v nemocnici.

„Měla si nehodu, Matt tě unesl a chtěl vás zabít, naštěstí si přežila, ale on takové štěstí neměl."

„Proč štěstí? Nenáviděl si ho," nechápavě jsem se na něj dívala.

„Protože kdyby to přežil, tak bych ho asi zabil a to by ho bolelo víc než ta nehoda," řekl a já v jeho očích viděla nenávist. Nebyla to nenávist vůči mně, ale vůči Mattovi. „Měl jsem o tebe takový strach," přiznal a v očích jsem mu viděla lásku a smutek, už tam nebyla žádná stopa po nenávisti.

„Je mi to líto, miluju tě."

„Já tebe taky, už navždycky," řekl a jemně mě políbil.

„Je vzhůru," ozval se za mnou mámin šťastný hlas. Rychle se ke mně rozběhla a objala mě. V očích měla slzy a já měla taky na krajíčku.

„Mami, tak ráda tě vidím," přiznala jsem a snažila se ignorovat moje protestující žebra.

„Měla jsem o tebe takový strach, všichni jsme ho měli," řekla máma a brečela. Já už to nevydržela a rozbrečela se taky. Damon mě držel za ruku a usmíval se na mě.