Zakázaná láska (Delena)

28. kapitola

Pohled Damona

Celou dobu jsem se díval na Elenu a zdála se mi nějaká divná. Byla tichá a nesoustředěná.

„Takže jdeme zkoušet, co třeba slečna Gilbertová?" díval se na Elenu.

„Není mi dobře," odpověděla potichu. Co to s ní je?

„To může říct každej, okamžitě pojď k tabuli." Zvedla se a začala utíkat pryč. „Kam si myslíš, že jdeš?" zařval na ní.

„Asi běžela na záchod, slyšel jste, že jí není dobře," odseknul jsem naštvaně. Měl jsem o ní strach. Co když se jí tam něco stane?

„To mě nezajímá, Amber dojdi pro ni," usmál se na tu kravku.

„To nemusí, jdu pro ni sám," vstal jsem a šel pryč.

„Okamžitě se vraťte, nebo budete mít problém a já to myslím vážně," zařval na mě.

„Mně je to jedno." Vyběhnul jsem ze třídy a šel rovnou na záchody, snad tam bude. Rychle jsem se tam rozběhnul. „Eleno?" zavolal jsem na ni.

„Tady jsem." Slyšel jsem její tichý hlas a zůstal stát před záchody.

„Co ti je?" zeptal jsem se přes dveře.

„Je mi špatně."

„Jdu za tebou dovnitř." Pomalu jsem otevřel dveře a šel za ní. Seděla u záchodu a dívala se do něj. „Pojď, jdeme za Rickem, ať zavolá rodičům."

„Ten teď určitě učí."

„Tak jdeme za ředitelem, nemůžeš tu takhle být. Není ti dobře a měla bys spíš být v posteli."

„Měli jsme domluvené to doučování," řekla smutně.

„Já se tam stejně chci stavit, musím tě zkontrolovat. Teď pojď," vzal jsem si ji do náruče a nesl ji do ředitelny.

„Děkuju." Přitiskla se ke mně blíž. „Víš, že umím chodit sama?"

„Vím, ale já tě nosím rád." Dal jsem jí pusu na tvář a donesl ji do ředitelny. Bez klepání jsme vešli dovnitř.

„Myslel jsem, že jste si vy dva už promluvili," usmál se ředitel, když nás uviděl.

„Eleně je nějak špatně, tak jestli by nemohla jít domů."

„Zavolám Mirandě, ať se pro tebe staví," usmál se na ní.

„Děkuju, ale dneska má Dan tu rozlučku," řekla potichu.

„Ty to nevíš? Přesunulo se to, protože se u nich ve škole něco stalo, takže tu bude do středy, takže to doma vylež a na středu buď fit," pohladil ji po tváři.

„My počkáme venku." Společně jsme šli ven a sedli si na lavičku, co byla před ředitelnou.

„Jsem unavená, můžu spát?" zeptala se a pevněji se ke mně přitiskla.

„Jasně, hlavně když ti už bude líp." Pevněji jsem ji objal a jenom ji držel. Po chvíli usnula.

„Oba dva jsou v práci, takže pro ni nemá kdo přijít," ozval se ředitelův hlas, když se otevřely dveře od kanceláře.

„Ale jí je vážně špatně," zašeptal jsem potichu, protože jsem nechtěl, aby se vzbudila.

„Je mi to líto, ale nemám ji jak dopravit domů." Smutně se na ní podíval a pohladil ji po tváři.

„Co kdyby zůstala u vás v ředitelně? Mohla by se vyspat a my dneska máme už jenom tři hodiny, tak bych ji pak vyzvednul a vzal ji domů. Nemůže jít do hodiny, potřebuje spát."