Zakázaná láska (Delena)

41. kapitola

„Vaše dcera utrpěla vážná zranění, museli jsme jí operovat břicho, protože se jí tam zaseknul střep z předního skla, má pohmožděná žebra, měla v autě zaklíněnou nohu a při nárazu do stromu si ji zlomila. Naštěstí si ji jenom zlomila, takže ji má v sádře a za pár měsíců už bude opět v pořádku, teď ještě leží v kómatu, podle našich výpočtů by se měla během pár hodin vzbudit, ale to vám nikdo nemůže zaručit. Třeba se probudí za hodinu, za dvě, nebo třeba až za několik dnů. Měla lehký otřes mozku, ale vše už bude v pořádku. Za pár měsíců už si to ani nebude pamatovat. Jediná připomínka tohohle okamžiku bude jizva, která jí zřejmě po operaci zůstane." Dokončil doktor svůj nekonečně dlouhý monolog.

„Takže bude v pořádku?" zeptal jsem se, protože všichni ještě tu informaci zpracovávali.

„Bude, až se probudí z kómatu, tak si ji tu ještě pár dní necháme na pozorování a potom už ji pustíme domů," usmál se na mě.

„Nemůže se stát, že by si z toho nic nepamatovala? Třeba by mohla ztratit nějaké vzpomínky z blízké doby," řekl jsem, protože jsem si vzpomněl, že mně se to stalo. Jel jsem s kamarády pryč a bourali jsme, několik měsíců dozadu jsem si nepamatoval, vzpomněl jsem si asi až po dvou měsících.

„To by mohlo nastat, ale u slečny Gilbertové je to jedna šance ku miliónů, takže je to nepravděpodobné."

„Tak to je dobře," oddychnul jsem si.

„Za jak dlouho k ní budeme moct?" zeptal se Jeremy.

„Klidně hned, ale nechoďte tam všichni a buďte tam jenom chvilku, protože jí budeme muset převést do jejího pokoje."

„Dobře, moc vám děkujeme," poděkoval Elenin táta.

„Nemáte zač, je to moje práce," usmál se doktor a pak zmizel.

„Mám takový pocit, že Damon by tam měl jít první," ozval se její táta.

„Souhlasím, našel ji, takže by ji měl vidět první." Přidal se k němu její bratr. Podíval jsem se na všechny, všichni se na mě usmáli, teda kromě Stefana, ten se na mě zamračil.

„Děkuju," poděkoval jsem a šel dovnitř. Ležela na lůžku a měla v sobě několik hadiček. Byl to hrozný pohled. Doufám, že bude vážně v pořádku a nic nezapomene. Zapomněla by na to, co jsme spolu prožili. Co jsme si všechno slíbili a to vážně nechci.

Stála u ní jedna sestra, a když mě uviděla, tak se na mě usmála.

„Můžu na ní mluvit?" zeptal jsem se potichu, když jsem si k ní stoupnul a vzal ji za ruku.

„Mluvte na ní, třeba jí to pomůže. Mohla by se dřív probudit."

„Dobře."

„Za chvíli ji budeme chtít převést, připravuje se pro ni ještě pokoj, ale za chvíli si pro ni někdo přijde, takže pak za ní můžete jít tam."

„Děkuju," poděkoval jsem a pak se podíval na Elenu. Do místnosti přišli nějací muži a šli k nám.

„Musíme ji převést na její pokoj," vysvětlil jeden plešatý chlap s knírkem a hnědýma očima.

„Jasně," řekl jsem a pustil ji. Oni vzali její lůžko a vezli ji pryč. Šel jsem hned za nimi.

„Kam jí vezou?" zeptal se Jeremy.

„Na její pokoj," odpověděl jsem jenom a šel za nimi. Dojeli jsme do pokoje číslo sedm. Byly tam další dvě postele, ale byly prázdné. Bude tam ležet sama. Když doktoři odešli, tak jsme tam zůstali jenom já, Elena a ostatní.

„Necháme vás tu o samotě," řekla Elenina máma a pak všechny vyhnala.

„El, musíš se probudit, nesmíš mě tu nechat samotného, já se nechci do Londýna stěhovat sám. Naplánovali jsme si to spolu, budeme tam bydlet, budeme vychovávat děti, najdeme si skvělou práci, vezmeme se a budeme spolu už navždycky. Jenom prosím buď v pořádku. Hrozně moc tě miluju a já vím, že ty mě taky. Matt už nám nebude nikdy stát v cestě. Už tu není nikdo, kdo by nám to nepřál, takže se můžeš v klidu probudit a dál pokračovat v tom snu, který jsme si spolu vysnili. Bude to skvělé, to ti slibuju, už to bude jenom dobré, už to nikdy nebude špatné. Už spolu zažijeme jenom ty skvělé chvilky a bude to úžasné. Jenom se prosím probuď, nebo mi aspoň naznač, že mě slyšíš."