Zakázaná láska (Delena)

40. kapitola

Pohled Damona

Nasednul jsem do auta a telefonoval jsem s Elenou. Musím ji najít dřív, než jí Matt něco udělá.

„Jedu tě hledat. Miluju tě. Mysli na to a bude to v pohodě," řekl jsem jí klidným hlasem a snažil jsem se jí uklidnit. Nevím, jestli mi to jde, protože jsem taky na nervy a mám o ni hrozný strach.

Chtěl jsem ještě slyšet její hlas. Čekal jsem na něj, ale ozvalo se už jenom pípání. Buď se to vybilo, nebo to Matt musel vypnout. Vsázel bych to na tu druhou možnost.

Šlápnul jsem na plyn a jel rychle ke Gilbertům, třeba bude tam, nebo možná v Grillu. První chci jet ke Gilbertům, abych požádal Jeremyho o pomoc. Mohl by svolat ostatní a pak by byla větší šance ji najít. Zavolal bych mu, ale nemám na něj číslo. Proč jsem si ho od něj nevzal?

Po cestě jsem zkusil znova vytočit Elenino číslo, ale nikdo mi to nezvedal. To je v háji. Dojel jsem k mostu, kde jsem viděl nějaké nabourané auto. Poznal jsem ho. V tom jezdil Matt do školy. Rychle jsem zabrzdil a běžel jsem k němu. Na místě řidiče seděl Matt a na spolujezdci Elena.

Rychle jsem oběhnul auto a běžel jsem k ní. Otevřel jsem dveře a zkontroloval jí tep. Měla ho, ale byl slabý. Co má teď dělat? Co mám do prdele dělat? Jestli se jí něco stane, tak to bude moje chyba, protože jak debil nevím, co mám dělat. Co nám ve škole říkali, že máme dělat? Pátral jsem v paměti. Zavolat sanitku. Jasně, proč mě to nenapadlo hned? Rychle jsem běžel do svého auta pro telefon a vytočil číslo do nemocnice.

„Dobrý den, co pro vás mohu udělat?" ozval se hlas nějaké ženy.

„Moje přítelkyně měla nehodu. Já vůbec nevím, co mám dělat," začal jsem panikařit.

„Uklidněte se, pane."

„Jak se mám uklidnit? Co když se jí něco stane?" zařval jsem do toho telefonu. Kolem jelo nějaké auto, a když vidělo tu spoušť, tak zastavilo. Rychle ke mně běžel nějaký pán s manželkou. Mohli být stejně starý jako moji rodiče.

„Co se tu stalo?" zeptal se ten pán.

„Měli nehodu. Moje přítelkyně, ona je uvnitř." Dál jsem panikařil, nemluvil jsem do toho telefonu, ale na ty lidi.

„Pane, musíte mi říct, kde jste," ozval se zase hlas té ženské v mobilu.

„Pučte mi to, já si s nimi promluvím," řekla ta žena. Podal jsem jí telefon a šel za Elenou.

„Jsme lékaři my vaší přítelkyni a kamarádovi pomůžeme," uklidňoval mě ten muž a šel za Elenou.

„To není kamarád, toho klidně nechte umřít."

„Takhle nemluvte."

„Kdyby nebylo jeho, tak by se nic nestalo," mluvil jsem naštvaně. Jak jí to mohl udělat?

„On za to nemůže," říkal klidně a skláněl se k Eleně.

„Ale může, věděl přesně, co dělá. Chtěl jí zabít, abych s ní nemohl být. Proto to udělal," řekl jsem naštvaně a smutně se díval na Elenu.

„Už jsou na cestě," vyrušil nás hlas té ženy.

„Vezmi si na starosti toho kluka, já se postarám o tu holku," poručil jí a dál se věnoval Eleně. Klečel jsem u ní a držel ji za ruku. Po pár minutách přijela sanitka.

„Prosím udělejte nám prostor," poprosila jedna záchranářka. Rychle jsem uhnul, protože kdybych dělal námitky, tak by se jí mohlo něco stát a o to vážně nestojím. Rychle ji nandali na vozítka a nesli ji do sanitky.

„Můžu jet s vámi?" zeptal jsem se rychle jednoho záchranáře.

„Vy jste její příbuzný?"

„Jsem její přítel, prosím, já chci jet s ní."

„Dobře, tak pojďte k nám."

Na nic jsem nečekal, naskočil do sanitky a sednul si vedle ní. Držel jsem ji za ruku, byla pořád v bezvědomí.

„Nemějte strach, určitě bude v pořádku, což se o tom mladíkovi říct nedá," řekl ten muž, který mi dovolil s nimi jet.

„Jak to myslíte?"

„Už se mu nedokázalo pomoct, byl na místě mrtvý. Je nám to líto."

„To nemusí, hlavně, jestli bude v pořádku Elena," odpověděl jsem a dál věnoval pozornost jenom jí. Po chvilce jsme dojeli do nemocnice a pak už to šlo hrozně rychle. Vezli ji rovnou na sál a tam jsem s ní nemohl.

Sestra mě usadila do čekárny a řekla mi, že na ní musím počkat. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Nevnímal jsem nic okolo, jenom jsem pohledem rentgenoval ty dveře. Přál jsem si, aby odtamtud vylezl doktor a řekl mi, že je Elena v pohodě a přežije to.

Po chvíli začali přijíždět všichni. Stefan, Caroline, Jeremy, Bonnie, Klaus a její rodiče. Všichni jsme byli ticho, ze začátku se snažili vyptávat na to, co se stalo, ale já jim neodpovídal. Měl jsem hroznej strach, tak jsem byl jenom ticho a v duchu se modlil, aby byla v pohodě. Když konečně vyšel doktor, tak jsem se na něj podíval. Měl neutrální výraz, takže jsem nemohl přečíst, jak to dopadlo.

„Vy jste příbuzní slečny Gilbertové?" zeptal se potichu.

„Ano, jak jí je?" zeptala se její máma. Všichni jsme se podívali na doktora a čekali, jak to všechno dopadlo.