Zakázaná láska (Delena)

43. kapitola - konec

O několik dní později

„Eleno," přišel do mého nemocničního pokoje Damon a na tváři měl úsměv. Už jsem byla v pořádku – podle možností - a žádné nebezpečí mi nehrozilo.

„Damone," vstala jsem z postele, na které jsem do teď seděla a šla ho obejmout. Se sádrou to sice moc dobře nešlo, ale došla jsem k němu.

Dneska už mě konečně pustí domů. Vážně mě to tu už nebavilo. No aspoň jsem tu měla dvě skvělé kamarádky a jednoho kamaráda, na kterého Damon hrozně žárlil.

„Těšíš se domů?" zeptal se a políbil mě do vlasů. Opatrně mě objal a dával si pozor na břicho a žebra.

„Hrozně, těším se na normální jídlo, postel, žádné doktory," vyjmenovávala jsem mu věci, které mě zrovna napadli.

„Tak to ti věřím, ale musím tě upozornit, že místo sester se o tebe bude starat Miranda. Už si šla koupit i doktorskej plášť a takový ty kraviny, který u sebe doktoři vždycky nosí," šeptal mi se smíchem do ucha.

„To nemyslíš vážně," řekla jsem, ale taky se u toho smála.

„Ne, museli jsme jí to rozmluvit, ale už na ně koukala v obchodu."

„Tys byl s našima nakupovat?" nechápavě jsem se na něj koukala.

„Byl, chtěli poradit s nějakým oblečením pro Jeremyho, bude mít narozeniny a oni nevěděli, co teď letí, tak jsem s nima šel."

„No jo, Jeremyho narozky, úplně jsem na ně zapomněla," praštila jsem se rukou o čelo.

„Ještě máš dva dny, zítra zajedeme do Londýna a něco koupíme."

„Děkuju," řekla jsem a políbila ho.

„Nemáš zač, a když nebudeš už moct, tak tě budu nosit v náručí," pošeptal mi do ucha. „Teď se jdi rozloučit a pojedeme."

„Bude se mi po vás stýskat," řekla jsem a každého šla – spíš dopadala - obejmout.

„Nám po tobě taky a hlavně po Damonovi," pošeptaly mi holky do ucha a smály se.

„To věřím," taky jsem se smála. Pak jsem šla k Dannymu a taky ho objala.

„Někdy se přijď podívat," pošeptal mi do ucha.

„To ty taky, když budeš chtít přijet, tak mi napiš, ať jsem doma."

„Napíšu, bude se mi stejskat."

„To mě taky, ale domov je domov," řekla jsem s obřím úsměvem a odtáhla se od něj.

„Já jdu domu až za týden, ale taky už se hrozně těším." Taky se usmál.

„Tak já jdu, mějte se." Naposledy jsem jim zamávala a pak jsem šla s Damonem ruku v ruce domů.

„Ten kluk po tobě jede," ozval se Damon a měl žárlivý tón.

„Nežárli, miluju jenom tebe," políbila jsem ho.

„Pojď, ať si ještě něco neuděláš." Vyhoupnul si mě do náruče a já vypískla.

„Mohl si mě upozornit." Hraně naštvaně jsem ho bouchla do ramene.

„Příště tě upozorním, až přijedeme k tobě domů, tak tě taky vezmu do náručí. Jenom tě upozorňuju dopředu, abych na to nezapomněl," usmál se a políbil mě.

„Tolik tě miluju," šeptala jsem mezi polibky.

„To já tebe taky, už navždy budeme spolu."

„Navždy spolu, to zní hezky." Zářivě jsem se na něj usmála.

„Taky si myslím. Teď už musíme jít, ať vaši nemají strach." Donesl mě k autu a posadil mě na místo spolujezdce.

O pár měsíců později jsem už byla úplně v pořádku, neměla jsem žádnou sádru, nic mě už nebolelo a s Damonem jsme úspěšně dokončili školu, přestěhovali se do Londýna a tam mě Damon v den našeho prvního výročí požádal o ruku. Byli tam všichni naši kamarádi, jak noví, tak starý. Odpověděla jsem mu kladně a o čtyři měsíce později jsme si řekli své „Ano" byl to ten nejšťastnější den v mém životě. Občas se sice pohádáme, ale jsme pořád spolu a jsme spolu pořád šťastní a já věřím, že to tak bude i v budoucnu.

Tohle je konec, ale nemusíte se bát, mám pro vás připravený ještě malý bonus, Andy 💕