Emo girl (Shitty Story) ✔

5.9.2k17

Flashback
"To je Seth Morrison!!!" zařvala nějaká holka. Ta holka vypadala jako že se každou chvíli zboří, a spadne na podlahu... Potom tam přišlo ještě dalších asi 10 lidí, a povídali si s námi... Bylo to úžasné... Vidět tu podporu, kterou Skillet dostávají!
Konec Flashbacku

Z Barči pohledu
"Tak co si psali?" zeptala jsem, a v tu chvíli tam přišel John, a v ruce měl kufry... Moje kufry! "To, že by jsi měla leťet domu..." odpověděl mi Seth, a já nevěděla jestli mám být ráda že uvidím mamku, a nebo jestli mám být smutná, že už nikdy neuvidím svoje pravé rodiče. Obojí pro mě mělo velký význam, ale mamka je mamka... "Aha..." vydala jsem ze sebe. "Odlétáš za hodinu" poznamenal John, a odešel pryč z kavárny. "Měla by jsi se jít rozloučit s Johnniem." jen jsem kývla hlavou na souhlas, a šla jsem pěšky na hotel. Nevím přesně kudy, ale snad trefím. Šla jsem po hlavní silnici, až k nějakému mostu. Na ten most jsem se předtím dívala z hotelu. Když jsem tedy do hotelu došla, Johnnie měl zbaleno. "Kam jedeš?" zeptala jsem se ho. On se na mě usmál a řekl "Letím s tebou. Nevím co bych tady dělal sám." V tu chvíli vtrhli na nás pokoj Korey, Jen a John. "Baru, Johnnie, hned musíme jet na letiště!" "Dobře" odkýval jim to Johnnie, a my jsme i s kufry vyrazili.

Doma
Když jsem přišla k nám, bylo ticho. "Mami?" zašeptala jsem, protože bylo asi 11 večer. "Mami?" řekla jsem trochu nahlas. Pořád nic. "Mami?!" zakřičela jsem. "Ahoj beruško" řekla, a podívala se na mě smutným pohledem. "Co se děje?" zeptala jsem se jí, a hledala očima něco v domě, co by mi vysvětlilo co se stalo. "Tady máš nový mobil..." řekla, a podala mi krabičku se starou Nokií. "Já si raději nechám ten svůj." podotkla jsem, a vrátila jsem jí Nokii. "Nemůžeš. Musíme hned jet. Sbalila jsem ti. Telefon tu někde nech. Musíme okamžitě vyrazit!" z klidného hlasu, se stal hlas paniky. "Co se děje?!" zeptala jsem se jí, když jsme se ocitli na nádraží "Odjíždíme" "Kam?!" zakřičela jsem aniž bych si to uvědomovala. "Pryč od tvého otce." Na tohle jsem jí jen kývla hlavou, a doufala že to je jen proto, že se rozvedli.

Ve vlaku
Co budu dělat?! Nevím kam letím. Co Skillet?! Co Johnnie?! Bude mi hrozně chybět... "Mami?" promluvila jsem na ní po chvilce. "Ano?" odpověděla mi, a já začala ve své hlavě polemizovat o tom, jestli jsem jí vzbudila, nebo ne. "Proč jsi Johnovi řekla že nemůžeš létat? A jsi opravdu moje adoptivní mamka? Nebo..." to už mě mamka stihla umlčet odpovědí. "Potřebovala jsem, aby ses rychle dostala sem. Ke mě. Kdybych letěla za tebou, nemohla bych balit naše věci, a zařizovat odjezd. A tvoje mamka jsem... Ale není to jisté. Tenkrát v té nemocnici, byli tři ženy. Já, Korey a Maya. Narodili se ale jen dvě děti. Třetí porod byl prý neúspěšný. Maya si své dítě odnesla. Pak tam ale zbyli dvě děti. Ty, a ještě jedna holka. Za ní teď jedeme. Sestřičky byli neschopné, a Korey řekli, že jí dítě zemřelo. Já jsem byla polovinu času v umělém spánku, protože jsem byla na císaři. (Císařském řezu) Takže si to nepamatuji úplně přesně. Ale vím, že Korey odjela, a zbylo tam dítě navíc. Tak jsme si ho vzali. Spíš adoptovali... Nevíme jestli jsi ty naše pravé dítě, nebo ta druhá." "Aha... A kdyby to byla ona, znamenalo by to, že by jsme bydleli s ní?" "Ne! My dvě jsme rodina. Ať už i geneticky nebo ne! Ona je v Bratislavě. Má tam školu. Poslal jí tam táta, a někdy za ní jezdil. Ona byla jeho holčička. Ty jsi moje." "Dobře, mám tě ráda mami" řekla jsem, a objala jí.