Trust Me Darling

1.

,,Všichni zde přítomní, prosím povstaňte."
V obrovské místnosti se rozhostilo ticho. Narušovalo ho jen občasné vzlyknutí. Kdo by taky neplakal nad ztrátou milované osoby. Nicolettině případě to byla ztráta milované babičky.
Drobná blondýnka pevně svírala ruku své taktéž blonďaté sestry Teresy a nechala své slzy, aby jí smáčely tvář. Pociťovala neuvěřitelnou bolest. A nebyla jediná.
Po minutě ticha všichni začali odcházet ze smuteční síně, aby se dostali co nejdál od té smutné události.

Nicolette view
Prázdná. Přesně tak jsem se teď cítila. Všechno mě bolelo a byla jsem neskutečně unavená. Proč ztráta člověka tak moc bolí. Je to nesnesitelné. Mám pocit, že mě to rozdrtí. Křičím. Moje duše křičí bolestí a mé srdce krvácí.
Pozoruji kapky deště, které tečou po skle okýnka od auta. Jedu domů. Ale ani tam se před tou bolestí neschovám. Obrátím pohled ke své sestře.
Vypadala jak tělo bez duše. Její oči, které vždy zářily, teď byly úplně prázdné. Obrátila jsem se zpět k okýnku a sledovala, jak auto zajíždí na příjezdovou cestu našeho domu.
Vylezla jsem z auta a šla ke dveřím od domu.
Vyzula jsem si boty a vyšla schody k sobě do pokoje. Schodila jsem že sebe to černé oblečení a vzala si dlouhou teplou mikinu a zabalila se do deky v posteli. Nemohla jsem zastavit slzy. Pořád jsem to měla před očima. Všechny ty zážitky a vzpomínky s babičkou. Její hlas, láska, kterou mi dávala.
Uslyšela jsem zaťukání na dveře.
,,Dále..."
Ve dveřích se vynořila blonďatá kštice mé sestry Teresy. ,,Můžu dál?" Zeptala se a zavřela dveře. Jen jsem kývla, ale to už byla u mě v posteli a hladila mě po vlasech. Její těšivá slova mě uklidňovala a zároveň ničila.
Podívala jsem se na ní svýma opuchlýma očima. Byla na tom úplně stejně, jen měla navíc pod očima rozmazanou řasenku. ,,Ví to Ethan?" Otázala jsem se sestry. Nejdřív nic neříkala, ale pak kývla. ,,Řekla jsem, že tu teď chvíli zůstanu. On má stejně nějaké povinnosti ve firmě, takže byt půjdeme zařizovat až za týden."

Jen jsem jí v tichosti poslouchala a zavíraly se mi oči. Po chvíli jsem propadla spánku......

****

Hrobové ticho narušilo šustění peřin, ve kterých se posadila drobná blondýnka. Oteklýma očima přejížděla po pokoji. Vyzezla z postele a vyšla na balkon. Studený vítr jí pálil v očích. Nicolette pozorovala světla pouličních lamp, jak ozařují chodník ulice. Po chvíli se zvedla ze země a vešla do pokoje.........

Nicolette view
Byla jsem hrozně vyčerpaná, ale nemohla jsem spát. Byla jsem tak zoufalá, ale nevěděla jsem, jak si ulevit. Měla jsem pocit, že pláč ani spánek vůbec nepomohl. Bolest zžírala moje nitro kousek po kousku. Najednou mě něco napadlo. Nikdy jsem nepomyslela, že bych to udělala, ale už jsem nevěděla jak dál.

Potichu jsem se vykradla z pokoje a zamířila do koupelny. Zamkla jsem. Nechtěla jsem riskovat nečekanou návštěvu. Prohlédla jsem na sebe do zrcadla. Vypadala jsem jako zombie. Zarudlé oči, bledá pleť a rozcuchané vlasy. Odvrátila jsem od sebe pohled.

Otevřela jsem šuplík a chvíli se v něm přehrabovala. Nakonec jsem našla, co jsem hledala. Držela jsem onu věc v ruce a její kovové břity se na mě zlověstně leskly. Potlačila jsem ten strach, který mě najednou přepadl a sedla si na vanu. Ruce se mi třásly. Neměla jsem žádnou sílu. Natáhla jsem před sebe levou ruku a hledala vhodné místo. Přiložila jsem si žiletku k nejvíce viditelné žíle a zatlačila jsem s ní na ono místo. Raději jsem zavřela oči.........

Nic jsem necítila. Teplá rudá tekutina nešpinila mou kůži na rukou. Nemohla jsem se  ani pohnout. Otevřela jsem oči. Žiletka se ani nepohnula. Zůstala na stejném místě a kůže pod ní zůstala neporušená. Někde uvnitř sebe jsem si oddechla. Žiletka mi vypadla z rukou. Po celém těle mi naběhla husí kůže. Právě jsem se začala nesnášet za to, co jsem si chtěla udělat. Propukla jsem v tichý ale silný pláč. Měla jsem takovou chuť si ublížit, ale nešlo to. Jakoby mi bolest nedovolovala zbavit se jí.

Nevím jak dlouho jsem byla zavřená v té koupelně, ale když jsem se probrala z transu, byla už venku tma. Potichu jsem cvakla zámkem ve dveřích a nahlédla do tmavé chodby. Dole nejspíš hrála televize. Potichu jsem došla do pokoje a zavřela za sebou.

V pokoji jsem se chvíli přehrabovala v šuplíku, až jsem našla co jsem chtěla. Fotoalbum. Padla jsem na postel a otevřela onu tlustou knihu s fotkami. Pomalým tempem jsem listovala stránkami. Na většině fotek jsem byla já. Fotky z tréninků, soutěží, fotky s novým dresem, fotka na stupních vítězů a podobně. Byl to můj život. Nedokázala jsem si představit, že bych nemohla dělat gymnastku.
Bylo to moje všechno a ten sport jsem naprosto zbožňovala už od malička. Už ve třech letech, kdy mě rodiče na gymnastiku přihlásili jsem věděla, že to budu milovat.
Objevila jsem v sobě obrovský potenciál i skrytý talent. Ale jak se říká úspěch je 90% tvrdé dřiny a 10% vrozeného talentu.
A je to pravda. Už po prvním měsíci gymnastiky jsem přestala počítat modřiny, naraženiny a kolik jsem si namohla a natáhla svalů. Prostě jsem to byla já.
Tvrdě jsem dřela od svítání do pozdních večerů. A pořád tak dřu. Po dobu základní školy jsem měla domácí výuku, abych  mohla co nejvíce cvičit. Jako střední jsem měla sportovní školu. Každý den v roce jsem vstávala v pět hodin ráno a chodila běhat nebo plavat. Neexistovaly úlevy nebo volno od gymnastiky. Byla jsem gymnastka 24/7. A vyplatilo se to. Za tři dny jedu na kvalifikaci na olympiádu. Ve dvaceti letech jsem tam kde chci být.
Ale miluju to. Jsem to já a naplňuje mě to.
Na další fotce jsem byla já a má nejlepší kamarádka Livi. Obě držíme v ruce medaile za první místo a smějeme se do objektivu.
S Livi jsme kamarádky už od školky. Poznali jsme se na našem prvním tréninku. Jsem moc vděčná, že mám někoho jako je ona.

****
Nicolette se natolik zabrala do prohlížení fotek, až ji přepadla únava a ona po dlouhém dni plném bolesti, upadla do hlubokého ničím nerušeného spánku.....

Ahoj všichni,
Je tu první kapitola nového příběhu.Tak snad se bude líbit.
**Teri**