Trust Me Darling

34.

Nicolette's view

,,To je pro dnešek všechno, budu se na vás těšit příští týden. Užijte si víkend." Štěbetající holčičky se vyhrnou ze dveří, a v tělocvičně se rozhostí ticho. Právě skončil trénink poslední skupiny, a přede mnou je volný víkend. Čeká mě přespávačka u kluků spolu s Madison, Hailee, Samem a k mé nelibosti se přidá i Nick. Dlouhou dobu se neozval, skoro jsem si myslela, že se s klukama už ani nebaví. Ale očividně tomu tak nebylo

Už je to pár dní, co jsme se vrátili z LA. Noc s Jackem byla nezapomenutelná. Často jsem na to myslela, až jsem se začala vždycky červenat. Nikdy jsem tohle s nikým neprožila, a byla jsem ráda, že to bylo zrovna s ním.
Zavřela jsem dveře do tělocvičny. Sedla jsem si na zem a začala se rozcvičovat. Zabralo to jen pár desítek minut. Už nějakou dobu si vždycky po tréninku s dětmi zacvičím, ale zatím zůstávám na prostné. Přeci jen je to teprve půl roku od pádu.
Vybavím si svou dřívější sestavu a začnu. Jsem překvapená, jak dobře si ji stále pamatuji. Zacvičím si ji hned několikrát. Když skončím, jsem pěkně uřícená. Mám hroznou chuť zkusit bradla. Jen malinko. Ve skladu s pomůckami vyhrabu nějaké univerzální gripy a kbelík s magnesiem. Obleču si chrániče na ruce, připravím si žíněnku. Výmykem se vyšvihnu na menší ze dvou hrazd. Chvíli zůstávám ve vzpěru, přemýšlím co dál. Přetočím se okolo hrazdy hlavou na před, a vyhoupnu se zpátky nahoru. Chce se mi brečet dojetím, když cítím, jak moc mi to chybělo, a jak silná je svalová paměť. Pořád bych to zvládla.

Chvíli ještě zkouším různé cviky, ale po chvíli to ukončím, sbalím si věci a odcházím z haly k autu.
Po příjezdu domů si skočím do sprchy, a zavolám klukům, jestli je potřeba něco přivést.

,,Sebe," odpoví Jack přesně a já poznám, že se směje. Protočím oči, ale také se pousměju.
,,Myslela jsem třeba nějaké jídlo nebo tak." Stojím u okna a namotávám si vlasy okolo prstu.

,,Není potřeba lásko, máme vše," řekne a vzápětí se rozloučí. Zbožňuju, když mi tak říká. Položím telefon, a vrhnu se do přípravy slaných mini croissantů, na kterých jsme byli domluveni už předem. Mám jich asi okolo stovky. Vždy je rozkrojím a dám do nich šunku, slaninu nebo uzeného lososa, dál pak sýr, plátek okurky a ředkvičky a kousek salátu. Přiklopím vrchní půlkou croissantu a propíchnu párátkem, aby se nerozpadly. Zabere mi to asi hodinu. Musím si taky sbalit věci. Vyběhnu nahoru do pokoje, a dám se do toho.

-----------

,,Ahoj, zrovna jsem ti chtěla volat," říkám Madison do telefonu během toho, co startuju auto. Podle zvuku poznám, že ona už je na cestě.

,,Budu tam za pár minut, teď akorát vyjíždím."
,,Těším se na tebe, jeď opatrně," řekne a zavěsí. Usměju se, pustím si hudbu a vyrazím. V autě mi nehraje nikdo jiný, než Jackové.
Jedu už dobrých deset minut, když vjedu do menší zácpy. To mi tak akorát chybělo, postesknu si a zkontroluju čas. Bude lepší když to támhle na příštím semaforu objedu. Když se přiblížím, vidím, že je tam bouračka. A docela velká. Jedno auto stojí v mém směru, má nabouraný předek. Není to zrovna malá škoda, asi jel dost rychle. V křižovatce vidím další dvě auta. Soustředím se radši na cestu a odbočím
Ze zvyku se podívám do zpětného zrcátka. Okamžitě dupnu na brzdu. Panebože. Auto za mnou mě vytroubí, ale vůbec ho nevnímám. Rychle odbočím na krajnici. Strach svírá celé moje tělo. To nemůže být ona.

Vystoupím z auta, nechám ho nastartované, a já se rozběhnu k té nehodě. Toho bílého Range rovera bych poznala kdekoliv. Auto je v hrozném stavu, má rozbitá obě boční okýnka, přední jakbysmet. Levá strana je pomlácená a zkroucená, dveře od řidiče chybí úplně. Celá konstrukce je divně pokroucená. Všechny airbagy venku. Ale auto je prázdné. Madison kde jsi. Další dvě auta jsou taky dost zřízená. Všude je docela dost lidí. Jsou tu dvě sanitky, okamžitě se k nim rozběhnu. Zastaví mě ale policista napůl cesty k sanitce.

,,Slečno stůjte, tam nemůžete," varuje mě, ale já ho vůbec nevnímám.
,,Je to moje kamarádka, to jí patří ten Range rover," mluvím, a očima ji stále hledám. Zkouším ho obejít, ale nenechá mě. Je trpělivý, mluví na mě pomalu.

,,Slečno, poslouchejte tam nemůžete, stala se tam autonehoda. Nemůžete se tam plést." Mluví konejšivě, ale vůbec to nepomáhá. Cítím, jak mě v očích začínají pálit slzy.

,,Prosím vás to bíle auto patří mojí kamarádce, musíte mi říct co se stalo... Je v pořádku, já...já musím vědět do které nemocnice ji povezete. Její přítel to musí vědět." Blábolím páté přes deváté. Cítím horké slzy na tvářích. Prosím bože ať je v pořádku, modlím se v duchu, ale stačí jeden pohled na auto, a je mi jasné, že v pořádku být nemůže.

,,Slečno jestli vás to uklidní, tak tu nikdo neumřel. Je tu pár zraněných, ale zdravotníci dělají, co je v jejich silách, příjezd byl včas a za malý moment je všechny převezou do nemocnice. Pochopte, já vás tam opravdu pustit nemůžu."
Kývnu a utřu si nos. Krapet mě to uklidní, ale stále jsem šílená strachy.
,,Co přesně se stalo?" Chci vědět. Chvíli přemítá, jestli mi to opravdu říct. Nakonec spustí.
,,Řidič nedával pozor, říkal, že mu plakalo dítě v autě, snažil se ho ukonejšit, přestal dávat pozor a nevšiml si, že na semaforu už není zelená. Narazil do auta před ním, to postrčil do křižovatky, kde z obou směrů do něho nabourali další dvě auta, co to nestihla dobrzdit. Ale jak říkám, nikdo není smrtelně zraněn." Pořád mluví pomalu a dívá se na mě z pod policejní čepice.

,,Vaše kamarádka bude převezena do Wilmingtonské nemocnice, té nejblíže přístavu. Víc Vám říct opravdu nemohu, a musím Vás poprosit, abyste odešla z místa nehody, než se tu zraníte. Držte se. Stiskl mi rameno a stál na místě. Došlo mi, že čeká až odejdu. Otočila jsem se na patě a spěchala k autu. Jack. Musím zavolat Jackovi. Sednu si do auta, otřu si uplakané oči a vytočím Jacka.

,,Nicol? Kde jsi? Už si na cestě?"
,,Jo jo jsem, ale ..." nestihnu ani dokončit větu a Jack mě přeruší.
,,A mluvila si s Madison? Jack G ji zkouší volat, ale nebere to."
,,To je právě to proč volám." Vůbec nevím, jak to říct. V krku mám knedlík, slzy na krajíčku.
,,Stala se nehoda. Madi měla autonehodu..." Nechám ta slova vyznít do ticha. Říct to nahlas je jako potvrzení, že se to opravdu stalo. Ticho na druhé straně mi drásá nervy.
,,A je v pořádku?" Vykoktá ze sebe.
,,To já nevím, nepustili mě tam. Jela jsem kolem a úplnou náhodou jsem zahlédla její auto. Policista mi tvrdil, že nikdo není smrtelně zraněný. Vezou ji do nemocnice u přístavu. Víc mi neřekl."
Odpovědí mi bylo opět ticho. Ujala jsem se proto slova.
,,Lásko řekni Jackovi G co se stalo, pošlete ostatní domů, pochopí to. Nalož Jacka do auta, a přijeďte co nejdřív do nemocnice. Jsem na cestě tam.

-------
Čekám na chodbě a nervózně klepu nohou. Nikdo se se mnou nechce bavit. "Nejste rodinný příslušník" opakují pořád dokola. Během dvaceti minut čekání vtrhnou do chodby oba Jackové. Jack mě běží rychle obejmout. Schovám se u něho v objetí, ale jen krátce. Okamžitě svou pozornost obracím na Jacka G, který byl pravděpodobně ještě stále v šoku.
,,Hej," oslovím ho, a chytnu ho za paži. Podívá se na mě, ale jakoby koukal skrz. Má úplně skleněný oči. Neváhám a obejmu ho. Jakoby to bylo něco, co potřeboval. Cítím na sobě jeho váhu, jak se o mě opře. Zaboří mi obličej do vlasů. Objímám ho vší silou, stojím na špičkách a hladím ho po zádech. Cítím, jak se třese a slyším tichý pláč.

,,Je naživu," zašeptám směrem k němu a dál ho hladím po zádech. Nic neříká, jen mě dál objímá. Jack se na nás soucitně dívá a drží ho za rameno
,,Je naživu," opakuju a cítím, jak se přestává třást.
,,Chci ji vidět," řekne a hlas mu přeskočí.
,,Já vím. Pojď tobě třeba něco řeknou." Vezmu ho za ruku a dovedu ho k pultu, za kterým sedí zdravotní sestra. Vím, že lhát se nemá, ale jinak to nepůjde.

,,Dobrý den ještě jednou, prosím vás, tohle je Jack Gilinski, on je snoubenec slečny Beer, prosím vás řekněte mu, co víte." Očima ji prosím, a trhnu hlavou směrem k Jackovi. Ten na ní visí očima. Sestra povolí a začne mu sdělovat nějaké informace. Zdvořile poodejdu pár kroků, a počkám až sestra domluví.
Když Jack G přijde k nám, hořím nedočkavostí.

,,Musí podstoupit spoustu vyšetření, ale není potřeba žádná operace. Víc se k ní zatím nedoneslo. Pravděpodobně si ji tu pár dní nechají." Pořád je bílý jako stěna, ale je na něm viditelná úleva. I mně se ulevilo. Šli jsme si sednout do volných křesílek. Nezbývalo nic jiného než čekat. Mezitím Jack G volal mamince Madison, ta už o všem věděla, z nemocnice jí volali hned, jak Madison přivezli. Každou chvíli měla dorazit.

,,Jak si přiměla tu sestřičku, aby ti ty informace řekla?" Zeptá se Jack po chvíli. Trošku provinile jsem se na něj podívala.
,,Řekla jsem, že Jack je její snoubenec." Jacka G jakoby to probralo z chmurných myšlenek. Vyvalí oči a udiveně na mě zírá.
,,No co je, nekoukej tak. Jinak by nám nic neřekla," ohradím se na svou obranu. Jack se začne smát a dá mi pusu do vlasů.
,,I ty jedna lhářko," řekne a obejme mě.

Poté, co dorazí mamka Madison, sedíme ještě dobré dvě hodiny v čekárně. Všichni zvedneme hlavu, když ze dveří vyjde sestra a mávne na nás. Všichni se zvedneme a jdeme směrem k ní. Nesouhlasně na nás kouká, nic ale neřekne a vede nás z čekárny pryč. Dojdeme až do chodby s pokoji, zastavíme se přede dveřmi. Stojí tu doktorka a ještě jedna sestřička. Obě ale odejdou a zůstaneme tam jen my čtyři s doktorkou.

,,Dobrý den, jsem doktorka Holtová, mám na starosti slečnu Beer. Předpokládám, že vy jste její matka?" Osloví ji a ona kývne.
,,Jsem Tracie Beer, dobrý den. Jak je na tom moje dcera?" Ptá se dychtivě. V rukou svírá kabelku tak silně, až jí bělají kloubky na prstech.

,,Vaše dcera měla autonehodu. Nabouralo do ní auto zezadu, postrčilo ji do hlavní silnice, kde do ní narazila další dvě auta. Musím říct, že vaše dcera měla velké štěstí, a vyvázla pouze s méně závažnými úrazy."
Pak se odmlčela a podívala se na nás.
,,To je v pořádku doktorko, pokračujte," pobídla ji paní Beer.
,,Tak tedy, vaše dcera má otřes mozku, namoženou krční páteř, zlomenou levou klíční kost, zlomená dvě žebra na levé straně, naštěstí ani jedno nepropíchlo plíci. Posledním zraněním je zlomená stehenní kost levé nohy. Necháme si jí tu minimálně dva dny na pozorování. Slečna je již při vědomí, můžete jít za ní. Kdyby cokoliv, jsem v pokoji na konci chodby." Usměje se a odejde pryč.

Jack G zaklepe a vejde opatrně dovnitř. Madison leží na lůžku a má zavřené oči. Když vejdeme, pomalu je otevře.
,,Ahoj," hlesne a jemně se usměje. Mamka a Jack G si k ní přitáhnou židli, my s Jackem stojíme v nohách postele.

,,Jak je ti zlato, jak se cítíš?" Ptá se jí mamka. Madison si odfrkne.
,,Asi jako kdybych sjela autem ze střechy paneláku," zaskuhrá. ,,Nic si nepamatuju," hlesne. ,,Nevím, že jsem bourala, přijdu si úplně mimo."

,,Broučku to se ve vysoce stresových situacích klidně může stát, tělo se tak chrání." Hladí jí mamka po vlasech. Jack G ji drží za ruku. Chvíli si povídáme, ale pak nás sestra vyžene pryč. Paní Beer domluví Jackovi, aby mohl zůstat déle. Odcházíme chodbou, loučíme se s maminkou Madison, která nám děkuje, za to, jaké má její dcera přátele. Odcházíme k autům.

,,Co teď budu dělat s těmi croissanty?" Vyhrknu najednou.
,,Mám docela hlad," řekne Jack a dá si ruku na břicho.
,,Je jich sto, to nedáš ani kdybys měl dva žaludky," řeknu se smíchem.
,,Štěstí že mám tři." Dostali jsme záchvat smíchu. Napětí kolem Madison konečně ustupovalo.
,,Zavolám Jackovi a donesu mu krabici. V jedné jich je pětadvacet. Jednu jim dám, zbytek máš pro sebe," nabídnu mu během toho, co otevírám kufr.
,,Hned jsem zpět," řeknu a políbím ho na tvář. Za pět minut už jsem opět u auta.

,,Chtěla bys přijet? Já bych měl rád u sebe, zvlášť po dnešku," řekne s rukama v kapsách.
,,Moc ráda, jen si sjedu domů pro věci."
,,Pojedu za tebou."