Trust Me Darling

11.

Nicolette's view

,,Hojí se to pomalu, ale velmi dobře slečno Adamsová," řekl doktor a soustředěně něco zapisoval do počítače.
,,Rehabilitace jsou velmi úspěšné, tak je nepodceňujte. A ruka je už úplně v pořádku, vidím, že vám sundali i sádru."
Na to jsem jen kývla a oblékla si tričko.

,,A co gymnastika pane doktore?"
Doktor vzhlédl od počítače a zadíval se na mě takovým tím rodičovským pohledem. Zhluboka se nadechl a mně bylo jasné, že začne proslov. Dlouhý proslov.

,,Slečno Adamsová, utrpěla jste zlomeninu bederního obratle. Zlomená páteř není legrace, to musíte uznat sama. Musíte tomu dát čas, aby srostla dohromady, odpočinula si, zesílila a teprve pak až se začala mírně, ale opravdu mírně zatěžovat. To znamená, že začnete ty záda nejprve posilovat, pak začněte nosit lehčí batohy, aby si zvykla na lehkou zátěž. To bude zhruba půl roku. Pak nastane doba různých cviků, lehkého protažení a opět posilování. Zahrnuje to například plavání. Poté bych vám doporučil nějaké lázně, ozdravný pobyt nebo tak něco. To už máme rok. Tohle všechno budete ale provozovat po dobu dalšího roku, abysme si byli jisti, že jste v pořádku. A teprve pak, když půjde všechno tak jak má, budete moc začít s takovou tou základní gymnastikou. Víc vám asi tělo už neumožní. Pravděpodobně už gymnastiku dělat nebudete. Ode mě to je takhle všechno, víc vám řeknu až se zotavíte úplně."

Připadala jsem si, jakoby mě někdo praštil něčím opravdu hodně těžkým do hlavy. V uších mi hučelo, slzely mi oči, v puse sucho a v krku knedlík. Ruce se mi klepaly. Nevěděla jsem jestli dokážu říct smysluplnou větu. Kousala jsem se do jazyka, abych nezačala brečet. Zhluboka jsem se nadechla.

,,Ale vždyť jsem si jen vlastně nalomila jednu kost, nepřišla jsem o nohu. To je přeci absurdní abych dva roky nedělala vůbec nic. Vždyť jsou různé případy, kdy se pacienti s mnohem vážnějším zraněním uzdravili dříve než měli, vrátili se do normálního života a nikdo by na nich nic nepoznal. Tak proč já s jednou zlomenou kostí, mám minimální šanci na život, jaký jsem žila předtím."

Doktor očividně nevěděl co říct. Ale já to prostě nevzdám. Nevzdám se svého snu jenom protože jsou doktoři zakomplexovaní.

,,Slečno Adamsová vím že je to pro vás těžké a chápu to."

,,Nic nevíte, nevíte jak se cítím, tak mi tu neříkejte, jak mě chápete."
Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela.

,,Slečno Adamsová, já vám říkám jen to, co vím. Jen konstruktivní znalosti, které vám řekne každý lékař, kdyby si přečetl vaší zprávu."

,,Vy si nechte svoje zprávy, znalosti a knihy a já se budu řídit vlastním tělem. Nashledanou."
S těmi slovy jsem se otočila na patě a vypochodovala ze dveří.
Měla jsem takovou zlost, takový vztek. Je to neuvěřitelný, jak vás jeden člověk dokáže během jednoho rozhovoru takhle vytočit. Naštvaně jsem zmáčkla tlačítko ve výtahu a odešla z nemocnice.

-------

,,Jo tohle mi řekl. Totálně mě vytočil a nevím jak se odreagovat. Snad se uklidním na tréninku. Ne, já ne, jdu se podívat na tým. Děkuju ty taky. Ahoj."

Položila jsem mobil na stůl a pustila jsem se do jídla. Ani jsem na něj neměla moc chuť. Byla jsem tak vytočená, že víc už to snad nešlo. Matce jsem napsala jen krátkou zprávu o tom, že je to lepší a bla bla bla.
Po obědě, který jsem stejně nedojedla, jsem nasedla do auta a dojela na stadion. Nebo on to moc stadion nebyl, byla to obrovská hala, kde bylo centrum Wallis's gymnastic. Kde jsem strávila takového času. Kde jsem makala, padala, vstávala, brečela a i se radovala. Bylo to takové moje útočiště. Našla jsem si tu přátelé, kteří pro mě jsou jako druhá rodina.
Vešla jsem dovnitř a vyšla do druhého poschodí a zastavila se před tělocvičnou, kde jsme vždy trénovali. Okýnkem jsem nakoukla dovnitř. Čekala jsem, že bude prázdno, ale místo toho tam byly malé děti, převážně holčičky ve věku tak do pěti let. Musela jsem se usmát. Byli tak roztomilí. Zaujala mě jedna, tak čtyřletá, holčička, která se zrovna pokoušela o placku. Bylo vidět, že je z toho mírně nešťastná. Všichni už začali vstávat a odcházet, ona ale ne. Vešla jsem dovnitř a pozdravila trenérku. Byla asi nějaká nová, protože jsem jí neznala.
Došla jsem přímo k děvčátku a klekla si k ní na zem. Trochu mě zatáhlo v zádech.

,,Už jen trocha tréninku a budeš na zemi," usmála jsem se na ni povzbudivě. Zvedla ke mně pohled a podívala se na mě svýma nádhernýma modrýma očima.

,,Moc mi to nejde. Začala jsem chodit od pondělí, ale všichni jsou tu lepší než já. Asi se na to nehodím," řekla smutně a dala si kolena pod bradu.

,,Ale to je hloupost. Každý se na gymnastiku může hodit, ale musí to chtít a musí trénovat. Jsem Nicol a ty?"

,,Chelsea."
,,Tak fajn Chelsea, já jsem taky gymnastka, tak co kdybych ti pomáhala s tréninkem a třeba ti poradila i nějaké triky."

,,Vážně?" Celá se rozzářila. ,,To by bylo super. A ty trénuješ taky tady?"
Zavrtěla jsem hlavou.
,,Teď ne. Zranila jsem se, tak musím odpočívat."
Chelsea si mě zamýšleně prohlížela.
,,A co tu děláš, když nemůžeš trénovat?"
Usmála jsem se. Její zvědavost mě bavila.
,,Můj tým má teď trénink, tak jsem se na ně přišla podívat."

,,Aha, tak já už jdu, maminka na mě čeká venku. Ahoj Nicol," a už vybíhala ze dveří.

,,Máš novou kámošku jo?" Ozvala se Livi, která stála u dveří.
,,Alespoň není drzá a poslechne když jí poradím," vyplázla jsem na ní jazyk.

,,Mimochodem máš pěkný trikot. Dělá ti dobrej zadek."
Livi se začala smát.
,,Alespoň se bude mít Harry na co dívat," dodala.

,,Mluví se tu o mně?" Ozval se jmenovaný ode dveří.

,,Ne vůbec ne," řekla Livi se smíchem.
,,Nicol!" Zařval, když si mě konečně všiml. Přiběhl ke mě a pevně mě objal.
,,Sakra Harry, udusíš mě," chraptěla jsem, zatímco mě objímal.

,,Harolde pusť jí nebo ji zabiješ a já pak zabiju tebe," zahrozila mu naoko Livi. Harry se otočil, vzal flašku s vodou a hodil jí po Livi. Ta se sehnula a začala se smát. Harry nesnášel, když mu někdo říkal Harolde.

,,Nicol je tady?" Ozvaly se dívčí hlasy a vzápětí se ve dveřích objevili Mia, Amy a Izzy. Všechny se se mnou přivítaly.
,,No to je mi ale návštěva," ozvala se slečna Wallisová, která právě přišla do sálu.
,,Jak je ti Nicol?" Zeptala se mě slečna Wallisová tak, abych to slyšela jen já. Věděla jsem, že se neptá jen na můj úraz, ale i na událost, která postihla mojí rodinu. A to úmrtí taťkovi mamky, mojí babičky.

,,Držím se, díky."
Jen kývla a a popláca mě po rameni.

,,Tak nestojíme, nezíráme a něco děláme," rozlehl se hlas slečny Wallisové po tělocvičně. Všichni se pomalu vydali něco dělat.
Když jsem tak pozorovala Izzy, jak to rozjíždí na bradlech, Miu, jak se s Harrym hrabou v křídě proti sklouznutí a Livi na prostné, začalo se mi zase všechno vracet. Začala se mi motat hlava, měla jsem sucho v ústech a brněly mě nohy. Musela jsem ven. Hned.

Vyšla jsem před halu a posadila se ven na lavičku. Složila jsem hlavu do dlaní. Snažila jsem se nebrečet. Díky Jackovi jsem se z toho začala dostávat. Vždycky mě dokázal zabavit, ale jednou tu není a mně je opět mizerně. Připadala jsem si tak malinká, tak bezradná a tak sama. Jistě mám rodinu, kamarády, ale můj pocit, že mě od nich můj úraz vzdálil na milion kilometrů, mě neopouštěl.

Jen co jsem na to pomyslela, zazvonil mi telefon. Madison.

,,Haló?"

-----------

Na přespání u Mads jsem se těšila. Záda mě nebolela a věděla jsem, že nebudu mít čas se užírat bolestnými vzpomínkami. Zabalila jsem si vše potřebné a začala si odnášet věci do auta.

,,Nicolette!"
Sestřin ostrý tón prořízl zvuk. Dívala jsem se jí do neveřícných očí.

,,Co to sakra děláš. Víš, že nemáš nosit nic těžkého. Ukaž vezmu ti to."
Doslova mi vytáhla tašku z rukou a dala mi jí do auta. Poděkovala jsem jí a jemně ji objala. Nevím, co bych bez ní dělala. Poté jsem nasedla do auta a vyrazila k Mads.

Ahoj všichni, po velmi dlouhé pauze přidávám další část. Upřímně jsem úplně zapomněla psát. Tak snad se bude líbit.
**Teri**