Trust Me Darling

23.

Nicolette's view

,,Skvělé Kylie, zpevni paže," radila jsem holčičce na prostné. Trénink ubíhal až moc rychle. Za chvíli už jsme s Ellou odcházely z haly. Venku na mě čekal Jack. Stál opřený o kapotu auta a s někým mluvil po telefonu.

,,Ahoj zlato," naznačila jsem mu a políbila ho rychle na rty. Když ukončil hovor, pořádně mě objal.
,,To byli naši. Pozvali nás na večeři. Chtějí tě už konečně poznat," usmál se pyšně a dal mi pusu do vlasů.

,,My jdeme k tvým rodičům na večeři?" Ujišťovala jsem se.
,,Nemusíš být nervózní. Naši jsou fajn. Budeš se jim líbit, věř mi."

,,Nejsem nervózní, jen se ujišťuju."
,,Jo jasně," smál se mi. Odpovědí mu byla rána pěstí do ramene.
,,A vaši bydlí taky v Charlotte?" Zavrtěl hlavou.
,,Ne, naši se odstěhovali z Charlotte do Jacksonville. Už asi před pěti lety tuším. Ale úplně na začátku bydleli jak naši tak Jackovi rodiče tady ve Wilmingtonu. Je v tom trochu bordel. O Nebrasce se ani nezmiňuju."

,,Vy jste bydleli i v Nebrasce?" Vyvalila jsem oči.
,,Tam jsem se narodil," zasmál se a otočil klíčkem v zapalování.
Po cestě jsme mluvili o jeho zařizování ohledně turné a mé práci.

,,Přijedu pro tebe v půl šestý, tak máš dost času se připravit." Dal mi pusu na rozloučenou a odjel.
,,Ten je nějakej drzej," pomyslela jsem si.
Doma nikdo nebyl. Koukla jsem na hodiny. Půl jedný, čas na oběd. Koukla jsem do lednice. Rozhodla jsem se udělat si club sandwich. Všechno jsem si připravila a za pár minut byl oběd na stole.

---------
,,Jsem na cestě," přišla mi zpráva od Jacka. Už jsem byla připravená minimálně deset minut. Vlasy, které jsem už měla dost dlouhé, jsem upravila do jakéhosi drdolu. Na sebe jsem si oblékla šedomodrý svetřík s malými knoflíky vpředu. K tomu bílou přiléhavou sukni a bílé conversky.
Vyšla jsem před dům a Jack zrovna přijížděl na cestu. Nasedla jsem do auta a jelo se.

,,Co na mě pořád tak koukáš?" Zeptala jsem se ho se smíchem, když jsem si všimla, že mě často pozoruje.
,,Za prvé mě znervózňuješ a za druhé dávej pozor na cestu."

,,Ha, takže si nervózní," řekl s uspokojením malého dítěte, které právě dostalo bonbóny.
,,No z tebe ty trdlo."
,,Já se jen nemůžu vynadívat, jak mám krásnou holku," řekl pyšně a upíral pohled na silnici. Schovala jsem si obličej do dlaní. Cítila jsem, že se červenám.
Cesta uběhla překvapivě rychle. Za chvilku už jsme zaparkovaly před krásným bungalovem s krásně upravenou předzahrádkou.
Vystoupili jsme z auta a už k nám přicházela menší paní, blond kadeře se jí houpaly v rytmu chůze. Už od pohledu byla moc sympatická. Lehce na nás mávla a zářivě se usmála. Když přišla blíž, viděla jsem oči, které jsem tak dobře znala. Oči, do kterých se už pár měsíců koukám a nemám dost. Jackovy oči. Alespoň vím, po kom je má.
Přišla k Jackovi a pořádně ho objala.

,,To je dost, že ses taky ukázal ty pacholku," řekla mu se smíchem.
,,Konečně máš pořádný důvod přijet viď?"
,,To je pravda. Mami chci ti někoho představit," odmlčel se otočil se na mě a chytl mě za ruku, ,,tohle Nicol. Moje Nicol," řekl hrdě a objal mě okolo pasu. Cítila jsem, jak mi začínají hořet tváře. Už jsem natahovala ruku abych se představila, ale Jackova mamka mě rovnou objala.
,,Ahoj zlato, moc ráda tě poznávám. Musím říct, že ty si teda holka jak obrázek. A prosímtě hlavně žádná paní Johnsonová, to bych vyhlížela tchýni," zasmála se. ,,Říkej mi Jennifer."
Tímhle mi došla slova. Mile jsem se na ni usmála a ještě jednou jsme se objaly. Společně jsme došli do domu.
V prostorné chodbě s obrovským zrcadlem mě přepadla příjemná atmosféra. Prošli jsme  chodbou do prostorné kuchyně. Bílá mramorová linka a ostrůvek působili tak čistě a uklizeně, a obrovský skleněný lustr tomu nasadil korunu. Úplně mi to vyrazilo dech. Vyrušil mě až Jackův hlas.

,,Tati tohle je Nicol."
,,Zdravím," natáhla jsem k němu ruku a zářivě se usmála.
,,Ahoj Nicol, rád tě poznávám. A prosímtě pro tebe jsem John, žádný pan Johnson nechci slyšet," zasmál se a potřásl si se mnou rukou.
Posadili jsme se ke stolu ve skleňeném výklenku. Byla jsem z toho všeho úplně unešená. Jackova mamka se mě vyptávala na školu, na gymnastiku a na všechno okolo. Poslouchala všechno co jsem říkala a mně se s ní hezky povídalo.
Když nám přinesla předkrm, byla jsem opět úplně unešená.
Uzený losos s nakrájeným avokádem a citrónovou omáčkou.

,,Je to výborný," musela jsem pochválit její kuchařské umění. Všechno jídlo bylo absolutně geniální. Nemohla jsem si ho vynachválit.
,,Není to žádná věda," usmála se. ,,Jen musíš vědět, kde nakupovat. Ale Jack mi prozradil, že taky dobře vaříš. A i taková zdravá jídla."
Tomu jsem se musela zasmát.
,,Ano, když jsem ještě dělala gymnastiku závodně, tak jsem musela jíst hodně striktně. To byl samý protein a tak. Ale Jack mě v tomhle dost zkazil," zasmála jsem se a pohladila ho po vlasech. Jen se na mě zazubil a pokrčil rameny.

,,Jojo to je mu podobný," potvrdil John se smíchem. ,,Vždycky to byl náš provokatér," popichoval ho.
,,Jo to on umí no, provokovat," zasmála jsem se. John zvedl obočí. Poznal, že na něco narážím.
,,Takhle jsme se vlastně poznali," upřesnila jsem. Nakonec jsme jim tu celou story převyprávěly.

Celý ten večer jsem se výborně bavila. S oběma rodiči jsem si měla vždy co říct a konverzace nestála. Došla řeč i na Jackovo album a bylo vidět, že jsou na něho rodiče fakt pyšní. Měla jsem z něho radost.
Z celého večera jsem byla nadšená, ale jedna jediná věc mě mrzela. To jak Jackovi rodiče brali mě, tak asi nikdy nebudou naši brát Jacka. Nebo spíš máma. Je k němu milá, ale myslím, že se k němu nebude nikdy chovat tak, jako Jennifer ke mně.
Když jsme se v půl desáté začali loučit, Jennifer už nám kázala ať se zase brzy stavíme.

,,Budu vám ho domů vodit častěji," slíbila jsem jim se smíchem. Rozloučili jsme se a nastoupili jsme do auta. Byla jsem příjemně naladěná a nechtělo se mi domů. Na stehně mě hřála Jackova dlaň.
,,Moc děkuju za dnešek," otočila jsem se na něj a dala mu pusu na tvář. Usmál se mě.

,,Já děkuju, že si se mnou jela."
,,Jsem ráda, že si mě sem vzal. Tvoje máma je skvělá kuchařka mimochodem. Mohla by mě něco naučit, abys nebrblal, že se moje jídlo nedá jíst," řekla jsem žertem.

,,Nemám nic proti tvýmu vaření, jen když to nebudou proteinový těstoviny. To se seberu a jdu," zasmál se a stiskl mi stehno.
Celou cestu domů jsme se něčemu smáli a popichovali se. V tomhle se mi náš vztah líbil. Nebyli jsme jen samé pusinko, srdíčko, cukroušku, ale pořád jsme si dokázali udržet takovou tu kamarádskou stránku, kde jsme furt dělali blbosti nebo jsme se jinak pošťuchovali.
Byla jsem za něho tak vděčná, jako ještě za nikoho. Byl tu pořád pro mě a já věděla, že se na něj můžu kdykoliv s čímkoliv obrátit. Chápal mě, tak jako nikdo jiný. Cítila jsem se s ním sama sebou. Cítila jsem se s ním úplná. Šťastná. Nevím jestli bych to nazvala pravou láskou. Vlastně ani nevím, jestli na pravou lásku vůbec věřím. Zato věřím v důvěru, upřímnost a porozumění. A to všechno mi on dává. Dává mi více než si sama zasloužím. Díky tomu se i já snažím vydat ze sebe to nejlepší pro lidi kolem mě, a hlavně pro něho. Protože on je ten můj. Můj první. Já možná nejsem jeho první, zato tajně doufám, že jsem poslední...