Trust Me Darling

5.

Nicolette's view

,,Vše vypadá dobře slečno Adamsová. Ruka se hojí, ale zádům musíme dát nějaký ten čas. Nemáte žádné jiné obtíže?"
Jen jsem záporně kývla hlavou.

,,Výborně, tak mi půjdeme. Zatím nashledanou."
Hromada bílých plášťů se vyhrnula ze dveří.
,,Dobré ráno Nicolette," ozvalo se z druhé postele.
,,Dobré," odpověděla jsem Jackovi a mírně se usmála.

,,Povíš mi tedy, proč tu jsi?"
Upřel na mě své dvě modré studánky, ve kterých bych se mohla topit nekonečně dlouho.
,,Jistě."
Posadila jsem se na posteli do tureckého sedu. Bolest jsem se snažila chvíli ignorovat.
Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem na to myslet, ale zároveň jsem se toho chtěla zbavit. Tohle břemeno mě tížilo už dlouho.

,,Byla jsem na kvalifikaci na olympiádu. Snila jsem o tom celý život. Už od svých tří let. Ale tři dny před závodem mi umřela babička. V den závodu jsem se necítila moc dobře. A když jsem šla na kladinu, tak jsem při přemetu vzad spadla. Byla to úplně zbytečná chyba."

Odmlčela jsem se a podívala se na svoje bílé ponožky. Jack napjatě poslouchal a nehnul ani brvou. A tak jsem pokračovala.

,,Spadla jsem zády přímo na kladinu. Naštípla jsem si bederní obratel a zlomila malíček," zamávala jsem sádrou ve vzduchu.

,,Ale ty se uzdravíš. A budeš pak znovu závodit ne?" Zeptal jsem jemně Jack.
Znovu jsem se vyhnula jeho pohledu. Záporně jsem zavrtěla hlavou.
,,Právě že ne. Páteř sice sroste sama, ale gymnastika je velmi fyzicky náročná. A kdybych si páteř poškodila znovu, mohla bych zůstat na vozíku. Gymnastika už nepřipadá v úvahu. Ten sport miluju a on mě zničil."
Nenápadně jsem si setřela slzu, která se mi skutálela po tváři. Pak se stalo něco, s čím jsem opravdu nepočítala.
Jack přistoupil k mojí posteli a lehce mě objal. A tak jsem tam seděla a brečela mu na rameno.
Ani nevím, jak dlouho jsme takhle zůstali.
Najednou se otevřely dveře a v nich stála sestřička.

,,Čeká Vás rehabilitace slečno Adamsová. Pojďte prosím se mnou." Sestra mi nabídla vozík, který jsem mávnutím ruky odmítla.
Procházeli jsme bílými, výrazně páchnoucími chodbami. Nesnáším nemocniční desinfekce.

Došli jsme do místnosti, kde probíhali rehabilitace. Čekala tam na mě velmi mladá doktora. Chtěla jsem se zeptat, jestli má diplom. Ale svou poznámku jsem nechala nevyřčenou.

,,Dobrý den slečno, můžeme začít?"
Byla velmi milá.
,,Jistě."
-----

Po rehabilitaci jsem se vracela za doprovodu sestřičky na pokoj. Záda mě bolela, ale zároveň jsem pocítila jakousi úlevu od ztuhlých svalů.
Když jsme došli před dveře pokoje, ozývaly se zevnitř hlasy. A ozývaly se dost nahlas. Sestřička nejdříve vykulila oči a než stihla zareagovat, poslala jsem ji se slovy, ,,Já to zvládnu,", pryč. Jen kývla a neslyšně odešla.

Vzala jsem za kliku a s nic neříkajícím výrazem vešla dovnitř. Před očima se mi naskytl obraz, který jsem čekala ze všeho nejméně.

Namísto jednoho blonďatého střapatce, se v pokoji vyskytovali další tři kluci. Všichni byli velmi pohlední, to nepopírám, ale momentálně jsem nestála o to, aby se mi na posteli válela parta vysokých svalovců s image naprostých tupců.

,,Co to má znamenat? Že bych měla dejavu?"
Snažila jsem se říct tónem, který by nedal najevo moje momentální rozpoložení.

Jack zbledl jakmile mě zbystřil a v pokoji nastalo ticho.
,,Nicol, tohle jsou moji kámoši. Jacka už znáš. Je to můj nejlepší kámoš." řekl a kývl na vysokého bruneta s jemným opálením a ostře řezaným obličejem. Ten lehce kývl mým směrem. Po minulém incidentu se neodvážil mít trapné poznámky.