Trust Me Darling

6.

Nicolette's view
Samota. Tu jsem pocítila hned po Jackově odchodu. Už tu nebylo tak veselo. Celé dopoledne jsem strávila jen pár aktivitami. Rehabilitací, čtením a zíráním z okna.

Největší radost za to dopoledne mi udělala zpráva od Livi, že by se po obědě mohla stavit. S radostí jsem jí napsala, že budu jedině ráda.
Během oběda jsem zkoukla instagram abych věděla, co se kde děje.

Po obědě jsem se rozhodla vyrazit ven.
Bylo nádherně a paprsky jarního slunce mě lechtaly na tváři. Opatrně jsem si sedla na bílo natřenou lavičku a pozorovala vše okolo.

Sedělo tu jen pár lidí a z toho jeden pár. Tu holku jsem tu už viděla. Sice nevím co jí je, ale doufám že nic vážného. Její kluk sem za ní chodil každý den. Přišlo mi to hrozně roztomilý.

Z pocitu, že jsem ještě nikdy neměla přítele, mě píchlo u srdce. Předtím jsem nad tím nijak nepřemýšlela, protože na to nebyl čas, ale teď bylo spousta času na přemýšlení.
Z přemýšlení mě vytrhla až Livi, která do mě šťouchla ramenem.

,,Čus marode," popíchla mě a svalila se na lavičku vedle mě.
,,Čus smrade," zašklebila jsem se na ni.
,,Kdy už tě pustí domů??"
Liviina otázka mě donutila se chvíli zamyslet, než jsem na ní odpověděla.

,,Já to vlastně nevím. Neptala jsem se."
,,Tak se zeptej, všichni z týmu se na tebe ptají." Při zmínce o týmu mě píchlo u srdce.
,,Jo, vím o tom. Byla za mnou Wallisová a pak i Courtney s Amy a vlastně všichni z týmu. Byl tu i Jess s Harrym. Strašně moc mi to chybí."
Livi se na mě soucitně podívala a pohladila mě po ruce.

,,Vrátíš se. Já vím, že jo," povzbuzovala mě.  ,,Jen tomu musíš věřit." Podívala se na mě pohledem plným naděje.
,,Já tomu věřím Livi. To doktoři mi říkají, že už to nepůjde."
V Liviiných očích se objevil záblesk hněvu.
,,Doktoři ti nemají co říkat. Řídí se tím, co vyčtou v těch stoletých knihách. Jsou stereotypní." Chvíli se odmlčela a dala tím najevo vážnost situace.
,,Kdyby to každý, komu bylo od doktorů řečeno, že už nikdy nebude něco moct dělat, vzdal, tak bychom měli půl světa lidí, kteří by seděli na zadku a nadávali by na to, že jim to doktoři zakázali."
Hlasitě vydechla, jakoby se po dlouhé době konečně zbavila velkého břemene. Vděčně jsem se na ní podívala a pevně ji objala.
,,Děkuju."

------

Když Livi odešla, vrátila jsem se zpět na pokoj. Jakoby automatické jsem se podívala na Jackovu postel, ale ta byla prázdná a nově povlečená. S dlouhého sezení na tvrdé lavičce jsem si musela lehnout. Neměla bych sedět dlouho a ještě na tvrdém. Natáhla jsem se na postel. V zádech mě bolestivě píchalo.

Jak jsem tam tak ležela a nedělala vůbec nic, tak se mi najednou začaly klížit oči a já propadla do říše snů, kde bylo jen prázdno a tma....

-------

Polekaně jsem sebou trhla a zvedla rozcuchanou hlavu z polštáře, abych zjistila, odkud jde ten příšerný zvuk. Můj pohled padl na noční stolek a na něm ležel ten pekelný výtvor. Můj telefon a vyzváněl jak na lesy. Volající byl velmi trpělivý.
Natáhla jsem se pro telefon a na tváři se mi vykouzlil úsměv. Už s mnohem lepší náladou jsem hovor přijala.

,,Haló?"
,,Ahoj Nicol, tady Jack."
,,Ahoj ráda tě slyším. Jak se máš? Co ruka?"
,,Brzdi to je na mě moc otázek."
Slyšela jsem, jak se zasmál a i když mě nemohl vidět, usmála jsem se taky.

,,Ruka v pohodě, no a já se mám taky fajn. Co ty? Kdy tě pustí?"
,,Ehhh.... já nevím. Dneska mě docela bolí záda. Ale byla za mnou Livi, tak jsem ráda. Ale už chci domů."
,,To chápu.... jestli tam budeš ještě dlouho, stavíme se za tebou."
,,My?"
Chvilku bylo ticho, jakoby mu došla slova, která obvykle sypal z rukávu jakoby se nechumelilo.
,,No já a Jack. On je v pohodě. Jen se asi musíte víc poznat."
,,Když já nevím. Mám pocit, že mě nemá moc rád."
,,Ale ne, to ne. On se jen tak tváří."
,,Dobře...."

S Jackem jsme si volali ještě asi hodinu než jsme to konečně ukončili. Poté jsem se převlíkla do legín a teamové mikiny. Začala jsem přecházet po pokoji, jelikož ležet mě nebavilo a sedět mě bolelo. Pořád dokola jsem kontrolovala hodiny, které ukazovaly půl šesté. Večeře byla až v šest.
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
,,Dále," řekla jsem a ve dveřích se objevila hlava primáře.

,,Dobrý podvečer slečno Adamsová. Jak je vám." Tužkou si poklepával na desky, které držel v rukou.

,,Je mi fajn doktore, díky." Neměla jsem chuť se s ním vybavovat.

,,Mám pro vás zprávu, myslím že je docela pozitivní. Dnes vás pustíme domů."

Zůstala jsem zírat.
,,Myslíte to vážně? Znamenat to, že jsem úplně zdravá? Můžu zase cvičit?"
Doktor nevypadal, že by jí moje otázka nějak překvapila, spíš naopak.

,,Bolí vás záda viďte?" Zeptal se místo toho. Znova jsem zůstala zírat. Místo odpovědi jsem kývla hlavou.
,,Jak to víte?"
,,Nemůže sedět moc dlouhou dobu a venku jste seděla skoro hodinu v kuse. Nesmíte tu páteř tak namáhat. Jste strašně ztuhlá a je to vidět. Domů vás pouštíme proto, že už se musíte uzdravit sama. Budete docházet jen na rehabilitace. A chci abyste cvičila i doma.
A na gymnastiku pořád platí zákaz. Už jsem volal vašim rodičům. Za chvilku dorazí. A slečno, trochu radosti do toho umírání. Jedete domů."
S těmi slovy odešel.

Chvilku jsem jen tak stála a koukala na dveře, v kterých primář zmizel. Poté jsem potichu zavýskla. Začala jsem si pomalu balit své věci.

Stála jsem v nohách postele a v rukou mačkala malé plyšové zvířátko, které nosím pro štěstí na klíčích.

Najednou se ozvalo zaklepání a do pokoje nakoukla blonďatá hlava mojí sestry.

,,Tess," vyhrkla jsem, dohopsala jsem k ní a objala ji.
,,Čau kočko, tak jedem?" Zeptala se a vzala mi tašku.
,,A kde jsou naši?"
Po mojí otázce se Tess zašklebila.
,,Znáš to, máma musela něco přichystat a táta jí pomáhá."

,,Panebože," plácla jsem se do čela. ,,Uvítací oslava. No to snad ne."
Ségra se zasmála a vyšla ze dveří.
,,Tak jdeme..."

Ahoj všichni, opět tu pro vás mám novou kapitolu, tak snad se bude líbit.
*Teri*