Happy ending CZ

Kapitola 27

David

Víkend u Tádi uběhnul jako voda. Byli jsme i venku, sice jenom asi hodinu ale byli jsme. Celý víkend jsme stravili v jeho zamknutém pokoji. Nic nemravného jsme však  bohužel nedělali. Já jsem chtěl jenže Táďa pořad říkal, že nemůžeme když jsou jeho rodiče doma. A to byli pořád, takže se nic nedělo. Teda alespoň né to, co jsem chtěl aby se dělo.

Táďa se rozhodnul, že náš vztah dá na všechny sociální sítě, aby se z nás staly mediální hvězdy a mohli jsem odletět do Ameriky, kde si budeme žít náš splněný americký sen.

Bohužel my ještě v tom snu nejsme. Jsme v realitě a na konci víkendu. Já musím dnes jet domů a oba musíme jít zítra do školy.

Vydal jsem se na zastávku a Táďa mě šel doprovodit. Šli jsme cestou po chodníku a já jsem ho tak moc chtěl chytit za ruku ale věděl jsem, že by to asi Táďa neopětoval a ještě by se naštval, protože mi to opakoval mnohokrát.
Navíc, na vesnici jsou oči všude, takže by se to zanedlouho dozvěděli i jeho rodiče. A to jsme zrovna moc nechtěli.

Než jsem nasednul do autobusu, tak mi Tadeáš vlepil malou krátkou pusu na líco a já se i s autobusem rozjel pryč.

Dohodli jsme se, že příští týden strávím opět u něj. Nemůžu se dočkat, až s ním zase budu.
Je jako droga. Chcete ji okusit a když okusíte, chcete víc a víc, dokud jí zcela nepropadnete.
A já jsem jím byl celý pohlcen. Až po krk.

Mám takový pocit, že víkendy stačit nebudou. Chtěl bych za Táďou jezdit častěji a to by šlo jedině v úterky ale velmi krátce a ještě ve čtvrtky, to dojedu dom nejdřív.
Ale nemůžu tam jezdit přes týden. Prozatím. Táďovým rodičům by to mohlo být podezřelé, že se tam objevuju tak často. A časem, by jim to mohlo i dojít. A to my nechceme. Zatím. Snad.

..
...
....

Další týden jsem přežil. Další týden jsem dokázal nebýt v jeho přítomnosti a nezbláznit se. I když jsem měl ve čtvrtek velké nutkání nasednout na vlak a jet za ním.
Celý týden jsme se neviděli ale za to jsme si celý týden propsali. Já mu psal každou přestávku a on mě celé hodiny. Mnohdy jsem mu psal, ať se věnuje učitelce ale on mi raději psal kraviny.

Byl pátek a já opět seděl ve vlaku se sluchátkama v uších a poslouchal jsem Siu.

Autobus pomalu přibržďoval a já už viděl Tadeáše jak stepuje na zastávce a vyhlíží autobus, kterým jsem měl přijet.
Autobus úplně zabrzdil a já jako jediný vystoupil a ihned jsem se ocitnul v Táďově objetí. Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatoval ale pak jsem mu stisknutí oplatil.
Byl jsem zas u něj.

Cestou k němu domů jsme mlčeli. Neměli jsme si co říct, každý jsme věděli všechno o celém týdnu toho druhého. Ale to ticho nebylo nijak nepříjemné a napjaté. Právě naopak, bylo uklidňující a osvobozující.

Táďa se ho ale rozhodl ukončit.
,, Řeknu o nás rodičům.'' řekl potichoučku ale stále slyšitelně.

,, Jsi si tím jistý?'' musel jsem se prostě zeptat.

,, Ne. Ale někdy bych jim to musel říct, tak proč né už teď. Ať to mám za sebou.'' řekl už více nahlas a vzal mě konečně za ruku.

(Omlovám se ale snažím se.)