Happy ending CZ

Kapitola 31

David

Po nějaké době, co jsme si užívali sami sebe, jsem se zvedl z postele a stoupnul jsem si vedle ní. Natáhnul jsem ruce směrem k Táďovi abych mu pomohl vstát. Ten se jich chytnul a vyšvihnul se za mnou do stoje.

,, Půjdem něco sníst. Mám hlad." řekl jsem a vydal se ke dveří.

,, Souhlasím." vydal se za mnou Táďa.

Šli jsme do kuchyně, kde Táďa z ledničky vyráhnul dva jogurty a ze sáčku dva rohlíky. Potom ze šuplíku vytáhnul dvě lžičky. A podal mi mou porci.

Do kuchyně vešel jeho taťka.

,, Ahoj tati." řekl Tadeáš.

,,Hmm." zamručel jeho taťka a ani se na něj nepodíval. Nejspíš mu to už Táďova mamka řekla. Nejspíš se dneska dozvěděl, že jeho syn je gay.

Podíval jsem se na Táďu a viděl, že mu jeho chování ublížilo. Jenom na něj zíral. A on si připravoval kávu na sporáku. Jako by tam ani jeden z nás nebyl.

Vzpamatoval jsem se, chytil jsem Táďu za paži a vedl ho pryč. Pryč od jeho vlastního otce, který se k němu zachoval nejhůř jak mohl.

Jakmile jsme byli v pokoji, zamknul jsem za námi dveře. Otočil jsem se a viděl jsem Táďu jak se jeho ramena začala zvedat a klesat od začínajícího pláče. Tváře už mu máčely slané slzy.
Je hrozný vidět osobu, kterou máte rádi takhle na dně. A ještě horší je vědět, že mu to způdobila jemu blízká osoba. Jeho otec.

Rozešel jsem se k němu a okamžitě jsem ho obejmul kolem krku. On mi hned obmotal jeho ruce kolem mého pasu a rozbrečel se úplně. Lámalo mi to srdce ho takto vidět. Přitisknul jsem ho k sobě ještě víc, aby věděl, že já jsem tu vždy pro něj.

Chtěl jsem něco říct ale nevěděl jsem co. Něco, co by pomohlo, aby přestal plakat. Vzlykal tak, že jsem si chvílemi myslel, že se snad udusí.

,, To bude dobrý." snažil jsem se ho jakkoliv utišit. Šepatal jsem mu ty slova pořád dokola. Ale nepomáhalo to. Jak by taky mohlo?
Začal jsem ho hladit rukou po zádech a nepřestával jsem mu šeptat utěšující slova.

Po nějaké době se odtáhl a vlezl si pod peřinu. Stále brečel a vzlykal. Podal jsem mu ze stolu kapesníky aby se vysmrkal. Ani to nepomohlo. Stále se mu z očí kutálely nové a nové slzy. Sedl jsem si k němu na postel a dal jsem si jeho hlavu na klín. On nijak neprotestoval. Už se tolik nedusil vzlyky ale stále brečel.

,, Všechno bude v pořádku." ... doufám. Hladil jsem ho po hlavě a doufal, že ho to uklidní a možná i uspí. Hladil jsem ho a kolíbal a on pochvilce zavřel oči. Jeho pláč ustupoval až úplně přestal brečet. Nejspíš usnul. Ikdyž spal, nepřestával jsem ho hladit a kolébat. Díval jsem se na to malé klubíčko, které leželo v mém klínu. Něco tak roztomilého a malého pravě teď usnulo únavou z pláče.
Bylo mi líto jak jeho otec reagoval. Táďa si to vůbec nezasloužil. Nemůže za to, jaký se narodil. Nebyla to jeho volba.

(Omluva za chyby.)