Happy ending CZ

Kapitola 10

David

Odešli jsme z KFC. Jen jsme se tak procházeli po Zlíně. Konverzace nestála. Mluvili jsme a smáli se. Hodně jsme se smáli. Byli jsme oba uvolnění a opravdoví. Doopravdy jsem se nemusel přetvařovat a nasazovat úsměv pouze ze zdvořilosti.
Bavil jsem se s ním a zdá se, že se i on bavil se mnou.

Zrovna jsme rozdýchávali další záchvat smíchu. Byli jsme n v nějakém parku. Ani nevím jak jsme se tam objevili ale to mi bylo jedno.

,, Nesednem si na lavičku? Docela mě bolí nohy." přiznal se.
,, Jo klidně.". Posadili jsme se na lavičku. Byla docela studená.
,, Studíííí!!" zakřičel Tadeáš a rychle si stoupnul. Já se začal chechtat tak, že jsem  málem spadl z  lavičky.

,, Ty se mi budeš jako smát??" zeptal se Tadeáš s ironií a úsměvem na tváři a já pokýval na znamení, že se mu smát budu. ,, No počkej!".

Hned jak to dořekl se vydal za mnou. Já se i přesto nedokázal přestat smát.
Přišlo mi to strašně vtipný, když zaječel jako holka, jenom kvůli tomu, že byla studená lavička.
Smích mě přešel hned, jak mě Tadeáš strčil a já začal padat na zem. Seděl jsem totiž na kraji lavičky.
Ihned, když jsem zaregistroval, že na mě začíná působit gravitace, začal jsem máchat rukama, abych zamezil pádu.
Jediné co mě mohlo zadržet, byl Tadeáš. Rozmachoval jsem rukama a nakonec jsem cosi uchytil. Byl to on. Ale ani on nedokázal zemezit mému pádu.

Alespoň jsem ho stáhl s sebou. Teď jsem ležel na zemi a na mě ležel Tadeáš.
Chvíli jsme tak leželi a probírali se z právě způsobenému šoku.

Podíval jsem se na něj a on se zrovna podíval ne mě. Naše oči se střetli a jediné na co jsme se oba zmohli..byl smích.

Oba dva jsme se začali nekontrovatelně smát. Doslova řechtat a chechtat.

Chvilku jsme tam jen leželi na sobě a smáli se naší blbosti.
Smích pomalu ustupoval a já si chtěl stoupnout. Tadeáš tedy ze mně slezl a sedl si na tu studenou lavičku. Já se posbíral a sedl si vedle něj.

,, V pořádku? " zeptal jsem se.
,, Jasně. Spíš ty, jestli jsem tě nezalehl." řekl to se smíchem.
,, Jak bys mě chtěl asi zalehnout? Vždyť si lehký jak pírko.". Byl opravdu lehký.

Jenom pokrčil rameny a jeho úsměv zmizel. Né, proč?

,, Co se stalo?" zeptal jsem se se starostí v hlase. Nechtěl jsem aby byl smutný. ,, Vidím jak jsi posmutněl." a to byla pravda. V jednu chvíli se smál a v té druhé už byl smutný.

,, Nic. Jenom jsem si na něco vzpoměl. Ale nechci to řešit." zakroutil na znamení, že opravdu nechce.
,, Dobře ale kdyby jsi si to rozmyslel, poslouchám. Mně můžeš říct všechno." řekl jsem a přitom jsem se mu díval do očí, abych mu ukázal, že se mi může svěřit. ,, No ták, řekni mi co tě trápí."

Stále se na mě upřeně díval a řekl:

,, Víš, jsi moc fajn. Jsem s tebou šťastný. A...chtěl bych se tě zeptat.. nechtěl by jsi se mnou chodit?" jak to dořekl odvrátil svůj pohled ode mně.
,, Tadášku, jsi moc fajn kluk. Ale musím si to rozmyslet. A nevím jestli jsem pro tebe ten pravý."
jak jsem to dořekl jeho pohled vystřelil k mým očím.
,, To není pravda. Jsi pro mě ten pravý. Jsem s tebou opravdu šťastný. Nemusím se přetavřovat aby jsi mě měl rád. Jsem s tebou opravdový. A né jenom já ale i ty. Vidím to."
,, Ano jsem ale... nevím je to moc rychlé. Nikdy jsem to nezažil." přiznal jsem se mu.
,, Já taky ne. Ale cítím, že by to mohlo být ono." usmál se na mě a já na něj.
,, Ještě si to rozmyslím, můžu?"
,, Jistě že můžeš." řekl a zase se usmál.

...
....

Opět jsme byli ve vzájemném objetí. Loučili jsme se. Domluvili jsme se, že si zítra napíšem. Jeho autobus přijel. Vyklouzl mi z objetí a dal mi rychlou pusu na tvář.
Než jsem mohl nějak zareagovat už rychle utíkal do autobusu. Sedl si tak, že když odjížděl, viděli jsme na sebe. Naposledy jsme si zamávali. A on mi zmizel z dohledu.

( Omlovám se za chyby. Fotka když byli venku. Spokojeni?)