Happy ending CZ

Kapitola 8

David

Nastal den D.
Ráno jsem vstával celkem bez problémů, i když jsem včera večer, respektive dnes ráno, šel spát pozdě a navíc jsme nemohl usnout.

Stále jsem přemýšlel, jak to zítra bude asi probíhat. Jestli bude takové to trpné ticho nebo snad překonám sám sebe, budu uvolněný a pokusím se být sám sebou. Snad mé pravé já nijak neodsoudí.
Což by se nemělo stát. Když jsme si psali, vypadalo to, že máme stejný smysl pro humor a mohli bychom si rozumět.
Ale co když se bude v reálu chovat jinak? Já taky v chatu vystupuju jako člověk otevřený ale ve skutečnosti se chovám úplně jako někdo jiný. Jako nesebevědomí a nesmělý člověk.

Uvidíme jak to dopadne. Dopadne to tak, jak to má. Ja se budu snažit byt sám sebou a možná trochu víc upovídaný.

Vstal jsem z postele, ustlal si ji a převlekl se. Zvolil jsem mou klasiku:černé jeany, šedo-bílé triko a šedá mikana. Plus potom taky bunda. Je přeci zima. Taky aby nebyla když je únor.

Zamířil jsem na snídani.
Tam jsem se potkal s mamkou. Vyptávala se jak to jde ve škole, co je nového a jestli nepotřebuju peníze.

,,Ne nepotřebuju.'' odvětil jsem.
,,Mamí?'' zvedl jsem k ní pohled a zkontroloval, jestli mě vnímá a pokračoval jsem ,, Můžu jít dneska po škole ven?'' a když jsem viděl její podezřívavý pohled, ještě jsem dodal ,,Neboj, učit se nepotřebuju. Nic nepíšeme. ''.

Chvíli váhala ale nakonec svolila a odešla si ještě lehnout.
Já v klidu posnídal.

Vydal jsem se do školy.

...
....

Ve škole jsem se snažil nemyslet na to, co nastane po škole, protože by mi pak ty hodiny ubíhaly pomalu. A to bych nevydžel, a proto jsem se snažil svoje myšlenky zaměřit směrerem na učivo.

Z nějakého důvodu se ozval zvonek, který ohlašoval konec dalšího školního dne.

Zamířím do šatny, kde si do skříňky dám učebnice, abych batoh neměl těžký. Nebudu přece s batohem plných učebnic chodit po celém Zlíně.

Musím utíkat. V šatně mi to zabralo déle, než jsem čekal. Proto jsem nyní utíkal ulicemi Kroměříže, abych stihnul vlak na schůzku s pěkným klukem. A bohužel jeho sestřenkou.
Nevím jestli chci aby tam byla anebo ne. Možná je dobře, že tam bude. Alespoň by to nemuselo být tak úplně trapný.

Doběhl jsem rychle na nádraží. Vlak už tam stál. Vběhl jsem rychle do vestibulu a koupil jsem si jízdenku do města, kde mělo proběhnou naše první setkání.

S lístkem v ruce jsem ještě trochu klusal ke vlaku. Průvodčí zrovna zapískal. Já byl naštěstí asi dva metry ode dveří. Udělal jsem tři kroky a otevřel jsem dveře vlaku.

Dobrý, sedím uvnitř, když se vlak rozjíždí. Vyslékam si bundu, jelikož vlak je plný teplého vzduchu.

Opřu se o sedadlo a z batohu si vytáhnu sluchátka a mobil z kapse.
Opět se mi v uších rozezní dominantní a pronikavý hlas Sii.
Opřu si hlavu o sklo a zavřu oči.

Prosím ať to dopadne. Nechci si s ním přestat psát nebo se vídat. Už nechci zažít ten hrozný pocit ztráty.

Prosím.

(Omlovám se za chyby. Konečně se setkají. Doufám, že jste spokojeni.)