Happy ending CZ

Kapitola 14

David

Nasedl jsem do autobusu, který mě odvezl do Kroměříže. Cesta byla dlouhá a únavná. Najednou se mi chtělo spát. Nyní, když jsem mu nebyl na blízku, tak mé srdce nebilo tak zrychleně, takže jsem pomalu upadal do spánku.
Spánek mi však nebyl dopřánván, protože autobus pořád sebou házel ze strany na stranu.

Dlouho jsem přemáhal sám sebe, abych neusínal. Dokázal jsem se probdít až na zastávku nedaleko mé školy. Vystoupil jsem a vydal se do školy.

Cestu jsem se snažil zdolat co nejrychleji, abych neusnul za pochodu. Najednou to bylo tak strašně jednoduché usnout. Jenom bych zavřel oči a nic nevnímal. Na spánek bych ještě před dvěma hodinama ani nepomyslel. To bych byl rád, kdybych nemusel nikdy usnout a být v jeho přítomnosti.

Do školy. Do šatny. A do třídy.
Sedl jsem si na své místo. Ve třídě ještě nikdo nebyl. Přijel jsem o mnohem dřív, než když bych šel pěšky z domu.
Dal jsem si ruce na lavici a na ně položil hlavu. Zavřel jsem oči. Nejraději bych si teď lehl do postele a spal. Nad ničím nepřemýšlel. Což mi samozřejmě nebude v tomto ústavu dopřáno.

Ale jenom myšlenka, že strávím víkend se svým úžasným klukem mi dávala trochu víc síly, abych přežil dnešní den. Nevím co to byl za nápad abych za ním dojel o půlnoci. Ale byl to důkaz, že to myslím vážně. Že bych kvůli němu překročil i oceán, jenom abych se mohl přesvědčit, jestli je v pořádku.

Bude u nás o víkendu spát. Bude u nás spát. Mamka!
Asi bych ji měl informovat. Asi určitě. Ale co vše jí mám říct? Napsat jí, jestli by u nás mohl přespat přes víkend můj nový kluk? To asi ne. Raději jí na píšu, jestli by u nás mohl na víkend přespat kamarád a až přijede, tak jí řeknu, že to je můj kluk.
Jo, to bude nejlepší.

Davídek: Ahoj mami. Chtěl bych se zeptat, jestli by u nás mohl přespat přes víkend kámoš? Prosím.

Prosím povol to.

Mamka: Jo klidně. A kdy příjde?

Anóóó!!

Davídek: Dneska.

Mamka: Ok

Davídek: Děkuju ❤❤

Mamka: Dobře se uč ve škole. M.

Ano. Nic jiného jsem si nemohl přát. Najednou se mi už nechtělo spát. Nadšení opadlo hned co do třídy, už plné žáků, vešel fyzikář.

Školu jsem nějak přežil. Sice jsem celou dobu usínal rozvalený na lavici ale i to se počítá.

Nyní jsem byl doma a uklízel. Pokoj jsem měl vždy uklizený, takže v podstatě nebylo co uklízet. Já jsem pouze předělával věci z jednoho místa na druhé abych se nějak uklidnil. Musel jsem se nějak zaměstnat, protože kdybych měl pouze sedět a čekat tak asi brzy vybuchnu.
Vše jsem přemístnil ale žádnou úlevu mi to nepřineslo. Podíval jsem se na mobil. Napsal mi Táďa.

Tadeáš: Ahoj. Zrovna jsem dorazil do Kroměříže. Nevím kde bydlíš, mohl by jsi mě prosím dojít naproti na nádraží. Měl jsem ti napsat, že dojedu ale chtěl jsem tě překvapit.

Dejvit: Hned tam budu. Dej mi 5 minut.

V ten okamžik jsem vyběhl ze dveří a utíkal jsem mu naproti.
Utíkal jsem co nejrychleji jak jsem dokázal. Pohledů ostatních lidí jsem si nevšímal. Jenom jsem potřeboval, abych ho mohl vidět.

A až jsem zabočil za poslední zatáčku, uviděl jsem ho tam. Seděl na lavičce a díval se do země. Šel jsem za ním. Už jsem neběžel. Jenom jsem pomalu kráčel. Už mi byl skoro na dosah, když zvedl jeho pohled. Jakmile zjistil, že jsem to já, vyskočil z lavičky, skočil po mně a objal mě. Já jeho taky. Byl jsem rád, že jsem u něj. Nedokážu si ani představit, že budu muset být bez něj přes týden.

Po chvilce co po mně skočil se odtáhl a políbil mě. Já jsem se také zapojil. Stáli jsme tam. Objímali a líbali jsme se. Vnímali jsme jeden druhého a nic jiného. Nic nás nemohlo dostat od sebe. Teda až na docházející kyslík.
Odtáhli jsme se a oba jsme se usmívali. Byli jsme šťastní, že jsme poblíž toho druhého.

(Omlouvám se za chyby. Líbí?)